• Nelča

Cyklotour Josefa Zimovčáka Na kole dětem 2018

Aktualizace: 11. kvě 2019


Cyklotour Josefa Zimovčáka Na kole dětem je pro mě už prostě srdcovka. Ačkoliv jsme se vrátili dosti použití po třech týdnech na Sicílii, tuhle akci jsme nemohli vynechat! Po kolikáté, že už jsem jela? Spočítáme to..

2014 - v dubnu jsem potkala Pepu na vysokém kole v Kaunertalu, oba jsme ten den dupali k ledovci a slovo dalo slovo a už jsem tam byla i se svým horským kolem. Na tour jsem potkala tolik moc skvělých lidí, a hlavně Honzíka, se kterým jsme zůstali už napořád v kontaktu. Dojmy z první cyklotour popisuji tady.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

2015 - po dojezdu první etapy se konala naše do poslední chvíle utajovaná svatba. Vědělo o ni jen pár vyvolených, kteří to vydrželi neprokecnout, a tak překvapení bylo veliké :) Navíc už jsem nosila pod srdcem malého Honzíka. Na kole jsme se s Honzíkama přidávali jen na kratší úseky, jinak jsme vyhledávaly rybníky, lomy, kašny i louže, zkrátka cokoliv, kde jsme se mohli osvěžit v jinak horkém počasí


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

2016 - malý Honzík 8 měsíců, poprvé bez velkého Honzíka, ale vlastně věřím, že nás všechny hlídal. Abychom to s malým zvládli, vytvořila jsem nám takový vymakaný harmonogram, aby přejezdy autem, které neměl rád, vycházely na spaní a ideálně tak i kolo - navíc s ohledem na profil trasy. Zbytek času jsme si chodili po výletech po lesích a horách a zajímavostech, hráli si na dece, Honzík se během 10ti dní naučil sedět, lézt a stát s oporou. Po prvním šoku se skamarádil s ostatními a užíval si společnost našich přátel. Navíc byl v Podolí na Slovácku pokřtěn na cyklistu, nádherná pozornost, v Podolí mají lidé srdce na dlani.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

2017 - malý Honzík už o rok větší, 20 měsíců. V autě už se nám cestovalo o poznání líp, ale stále jsem se snažila delší úseky autem a na kole plánovat na spaní. Mimo kolo jsme opět výletili po okolí, navštívili rodinu nebo přátele, kteří bydlí po trase a celou cestu si skvěle užili. Honzík se naučil být ve dne i v noci bez plínek a už uměl říct, že je "Honza Bicec" - (není překlep, tak to zprvu říkal).


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Letošní ročník - 2018

Honzík už štramák. Po prvním velkém šoku po příjezdu na cyklotour, kdy nás všichni vítali a olíbávali konstatoval: "Maminko, oni nás všichni hladí!" Vůbec se mu to nelíbilo, ale jsem ráda, že se navzdory únavě po Sicílii zajel do rytmu cyklotour a my si to mohli užít. Na tour jsme dorazili ve čtvrtek, po dojezdu první etapy.

2. etapa

Po startu pelotonu v Horní Lidči Honzík objížděl místní pumptrack na svém novém odrážedle, na kterém se naučil skoro na lusknutí prstů, stačila chvilka. Následoval přejezd autem do nedalekého Slavičína, kde jsme se později chtěli přidat do pelotonu. Ještě předtím jsme ale docela náhodou našli skvělý a stinný Pivečkův lesopark, kde si Honzík víc než hodinu hrál, pobíhal a lezl po všem, co šlo. Přáli jsme si navštívit i koupaliště, ale bylo ještě zavřené. Na kole nám nejvíc utkvěla zastávka v již zmíněném Podolí. Ale celá tahle trasa přes Valašsko a Slovácko.... To se musí zažít. Lidé v nejmenších obcích, Ti kteří musí svůj peníz pracně vydobýt, jsou nejvřelejší a nejpohostinnější. Vždy se rádi vracíme. Po dojezdu do neméně skvělých Drslavic Honzíka bavila nejvíc lanovka, na které chtěl jezdit prakticky neustále. Spát jsme šli pozdě, ale spokojení a unavení.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

3. etapa

V Bzenci máme kamaráda Iva, kterého potkal původně velký Honzík v Brně v nemocnici. Měli jsme radost, že ho můžeme jet zase po roce navštívit, byli jsme nedaleko. Honzík sice neměl nejchodivější den a já nechala v autě nosítko, což znamenalo, že jsem po návštěvě Bzence měla ruce vyvěšené až na zem. I tak jsme rádi obhlídli opravený kostelík/hrad, páva v zámecké zahradě a hlavně Iva, kterého tímto zdravím.

Pak následoval krátký přejezd do Hodonína. Tady jsem potkala poprvé velkého Honzíka před 4 lety, vždycky ráda vzpomínám na jeho první větu: "Ahoj kočko, tak jak to jde?". Profil trasy byl jednoduchý, samá rovinka. Jenže toho dne fičel tak silný vítr zpředu a zboku, že mi kolo s vozíčkem skoro nechtělo jet vpřed. Zatímco Pepa valil, jako by mu u zadku hořela koudel. Nezbývalo než makat. Naštěstí, kamarádi nás nenechali ve štychu. Vlčák se snažil nám dělat clonu při bočním větru, borci před námi při čelním větru a Zbyňa nás neustála postrkoval vpřed, abychom se neutrhli z pelotonu. Do Hustopečí jsem dorazila s jazykem na vestě a nohama ztuhlýma, Honzík spal. A spal. A spal. A já ho nechtěla budit. Pak nás ještě čekal přejezd do Brna do hotelu, kdy jsme po dlouhé době zapnuli naši navigaci, která nás nejdřív chtěla odeslat na druhý konec metropole, ale naštěstí se nakonec přepočítala a my tak šťastně nalezli místo, kde jsme společně s ostatními složili hlavu.


Díky Ivovi za fotku i zmrzku v Bzenci!

4. etapa

Ráno jsme se vydali na návštěvu rodiny v nedalekých Chrlicích a využili i jejich bazénu na zahradě. Když už hrozilo, že na Honzíka padne únava, rozloučili jsme se a vydali na Dalešickou přehradu, kde to známe, už jsme tam zavítali v minulých ročnících. Vyšplhali jsme na Wilsonovu vyhlídku a pak se celé odpoledne koupali v přehradě. Bylo to jedním slovem skvělé! Horší pak byla cesta do Jihlavy, protože jsme chytli pár objížděk a nemalé množství semaforů s dlouhou čekačkou. Do Jihlavy jsme dorazili akorát před večeří, stihla jsem projet zákaz vjezdu naštěstí bez povšimnutí policie. A měla zpočátku zvláštní pocity. Zítra to mělo být přesně 2 a tři čtvrtě roku, co tu zemřel Honzík a zároveň přesně 3 roky od naší svatby. Jeden paradox za druhým. Ale... zjistila jsem, že Jihlava je zkrátka a dobře město jako každé jiné a že jsme stále mezi dobrými přáteli a nocleh i další ráno tady si užili. Na velkého Honzíka jsem přesto myslela víc, než kdy jindy...


Wilsonova vyhlídka nad Dalešickou přehradou

5. etapa

Probouzíme se v Jihlavě, před snídaní objevuji na mapě lom Srní nedaleko Hlinska. Vzniká plán jet se tam dopoledne vykoupat a na odpoledne se přidat z Hlinska do pelotonu. Ráno po startu etapy jsme ještě nakoupili na jihlavském náměstí jahody, očochtali se v kašně, málem zase projeli tím zákazem vjezdu, ale naštěstí už nás upozornil jeden místní pán, policisté brousili kolem a číhali na nevědomé ovečky. Nelapili nás!

Lom Srní byl prostě skvělý! Sice se tam platí, ale je za co. O okolí je postaráno, alespoň co se odpadků týče. Voda byla velmi čistá a ... svěží, ale asi méně, než sicilské moře na počátku května, a tak jsme si oba zaplavali a užili celé dopoledne u vody. Pak už nás čekala cesta na kole. Při sjezdu za Hlinskem, po té nejrozbitější silnici, kterou si lze představit, zvládl Honzík hodinu spát. Po dojezdu etapy v Pardubicích cyklisté obléhali místní kavárny, stejně tak i my. Teda až po tom, co jsem propadla panice, když se mi samovolně rozjelo zaparkované auto po parkovišti. Ale zjevil se náhle zachránce, který pomohl auto zabrzdit a ušetřil nás nepříjemností. Díky! Později jsme se vydali na zmrzku s Honzíkem na odrážedle a užívali si teplý podvečer. Ještě teplejší byl ale hotel Labe, ve kterém jsme toho dne nocovali, ale byli jsme utahaní a padli za vlast teplo neteplo.


lom Srní (u Hlinska)


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

6. etapa

Ráno u snídaně mi Ivo Dvořák, náš kamarád a skvělý fotograf (jo, to on fotí ty super fotky z cyklotour Na kole dětem) poradil místo pro koupačku. Nedaleko Pardubic v Mělicích a Lohenicích. Vybrali jsme si lom Mělice, kde jsme se opět cachtali celé dopoledne. Nemělo to chybu. Písčitá pláž, čistá voda, rybičky... Než jsme se nadáli, bylo poledne a bylo záhodno opustit sluníčko a přejet do Poděbrad, abychom se přidali k pelotonu. Honzík kus cesty na kole opět prospal, ostatně asi jako každý den. Málem jsem se vycukala a jízdu vzdala, v Poděbradech foukal silný vítr a já si představovala tu dřinu před pár dny do Hustopečí. Naštěstí tempo bylo pohodové a vítr nebyl tak hrozný, jak se zdál. A tak jsme si to krásně užili a přes Český Brod dojeli až do Brandýsa n. L.-Staré Boleslavi. Na tamním náměstí byl nabitý program, ale zatímco někteří obdivovali trial show, Honzík obléhal místní kašnu a vycákal z ní tak třetinu vody na okolostojící i na náměstí. Kluci z pelotonu ho rozdováděli a on řádil jak černá ruka. Večer před pohádkou se mnou ještě vyrazil na odrážedle objíždět všechny bloky v okolí našeho nocoviště a pak spokojeně usnul.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Honzík píše věnování do taťkovy knížky

7. etapa

Startovali jsme s ostatními. Ráno v osm Honzík nedočkavě vyhlížel startovací prapor a těšil se, až pojedeme. A tak jsme jeli. Mířili jsme k bájné hoře Říp a po zastávce v Neratovicích dorazili do Roudnice nad Labem. Tam jsme se s přáteli rozloučili a vydali se na vlastní výlet. Plán byl takový, že půjdeme na Říp, načež Honzík určitě někdy u mě na zádech v nosítku usne. A pak se půjdeme koupat do lomu Dobříň, který jsem našla na mapě a těšila se, jak se tam svlažíme. Jenže plán byl jedna věc, realita druhá. Honzík mi cestou na Říp řekl, že je zvědavej a že spát nebude. Pak šel i kus pěšky. Chvíli jsme se povalovali na trávě pod rotundou Sv. Jiří ve stínu (spíš kvůli mě, byla jsem z kola ten den nějaká použitá a chtělo se mi spát). Dolů seběhl a těšil se na lom. Po dojezdu na parkoviště u lomu stále trval na koupačce, ale jen jsem se na chvíli otočila, abych pobrala věci, spal. Takže nic. Následoval přejezd autem do Družce, kde měli k jeho radosti také lanovku. V potoce plavala vydra a hřiště bylo k blbnutí prostě ideální. V Družci se všichni družili, bylo nám hej. Celý večer si hrál Honzík se Zbyňou, který ho trpělivě zvedal na lanovku a blbnul a spát jsme šli ... ani si radši nepamatuju kdy.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

8. etapa

Trasa vedla přes Prahu. Sice se mě snažil Vlčák přesvědčit, že to bude skvělé, ale naštěstí se objevili Ivoš se Zbyňou, aby mi bláznivý nápad jet s Honzíkem přes Prahu vyvrátili. Představa, že hlídám, abych nezajela do kolejí nejen se svým kolem,ale ještě ani jedním kolečkem od chariotu a při tom drncáme po kostkách... Ne. Po tom, co jsme vyzkoušeli vše na hřišti u hotelu, kde jsme nocovali a vypleli tamní pískoviště, jeli jsme na Křivoklát. Tam to mám ráda. Dokonce jsme se šli podívat na hradby a na věž, což se Honzíkovi dost zamlouvalo. Sluníčko v poledne pálilo a my se vydali raději na cestu do Rokycan, resp. do Mýta, resp. do rybníka hned vedle. Ale nenašla jsem na mapě slibovanou pláž, takže jsme nakonec vyhledali přírodní koupaliště v Rokycanech. To bylo super. Honzík vyspaný z auta, celý svěží. Voda krásná, lidí dost, ale místa taky. No, máme raději ty lomy, ale koupaliště opravdu krásný! Doporučujem.


Na Křivoklátě

9. etapa

Protože všichni řidiči navíc, kteří nám mohli popojíždět autem, zatímco jsme jeli na kole, už odjeli, museli jsme změnit taktiku. Tedy dojet do cílového města, tentokrát až na jih do Kašperských hor a odtud jet pelotonu naproti. Sice to bude super mazec do kopce, ale nějak to vykroutíme, no ne? Jenže. Po dojezdu do Kašperek jsme oba s Honzíkem protivní. Oba unavení až do morku kostí. Elán najít si výlet ještě předtím, než bude čas jet na kole chyběl. Počasí na koupání taky. A tak voláme SOS Martině, která má na starost ubytování na cyklotour, zda by bylo možné se ubytovat hned, bylo lehce před polednem. A tak jsme vyhledali dětský domov a příjemnou paní se nechali ubytovat v jednom z pokojíčků, které byly pro náš peloton připraveny. Usnuli jsme oba jako dudci a spali a spali více než 3 hodiny, takže jsme zaspali také náš naplánovaný i nejzazší čas, kdy jsme ještě mohli jet naproti pelotonu. Oba odpočatí jsme je tedy uvítali na náměstí. K našemu překvapení se přidal i Venca, kamarád velkého Honzíka, se kterým jsme kdysi podnikli krásný svižný švih na našich silničkách z Písku na Orlík a pak ještě Hanka, kterou jsme poznali osobně prvně, a která nás obdarovala oblíbenými morušemi. Děkujeme a zdravíme! Honzík byl ve skvělém rozpoložení, Ivan namlouval Honzíkovi, ať po příjezdu domů řekne babičce, že "maminka pije jako duha". Dali jsme si s klukama pivo, pak ho ještě víc rozdováděli u kašny a večer Honzík táhnul večírek až do půl 11. Protože odjel Honza K., převzala jsem za něj psaní reportáží a přesně o půlnoci za odbíjení zvonů předávala Vlčákovi přes zamčenou bránu dětského domova flashku s textem (on spal v hostelu kousek odtud a měl internet). Tenhle odpočinkový den nám moc prospěl.


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz Díky Zbyňovi za všechnu podporu na trati, především pak za stíhačky, když potřeboval Honzík za jízdy čůrat - sama bych ten peloton docvakávala fakt těžko!

10. etapa

Sil bylo dost, počasí nejisté, ale vydali jsme se po startu pelotonu s Honzíkem na nedaleký hrad Kašperk. Cestou jsme rozzoufali skupinku chlapů bajkerů, kteří jeli stejnou cestu na kolech, jenže kopec byl tak prudký, že jízda nebyla o tolik rychlejší než chůze a navíc jejich vydýchávačky zapříčinili, že jsme byli nahoře rychleji, než někteří z nich. Naštěstí to skousli, i když remcali a my si prohlídli volně přístupnou část hradu a snědli celou svačinu. Bouřka duněla na jih od nás a nebylo záhodno se zdržovat. A tak jsme mrkli ještě na nedaleký Pustý hrádek a už metelili zpět dolů do Kašperek a k autu. Bouřka nás chytla, pršet začalo třeba půl kilometru od auta. Jenže déšť se spustil s takovou intenzitou, že jsme měli vypráno. Převlíkli se do suchého a jeli do Domažlic, kde měla celá cyklotour dnes končit. Našli místo dojezdu i cestu, kudy pelotonu na kole naproti. Jen neradi jsme se všichni loučili.


Hrad Kašperk


foto: © Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Tuhle akci plnou skvělých lidí, sluníčka, kol, moravských i jiných koláčů a hřejivého pocitu u srdce doporučuji všem dobrým lidem. Rozvášnila bych se, ale je za minutu půlnoc a tak raději končím se psaním a jdu vzpomínat do říše snů na našich zhruba 200 km na kole s chariotem, stovky km autem a hlavně nekonečno skvělých okamžiků... A případné čtenáře nabádám... Přidejte se za rok k nám! Webové stránky: www. nakoledetem.cz

Krásné dny přeje Nelča


0 zobrazení