• Nelča

Etna dobyta



Jsem dojatá! Dnes byl ten pravý den. Počasí bylo slibné, i když některé předpovědi hlásily odpolední deště. A byl to ten pravý den, protože nám všechna setkání a události krásně zapadaly za sebe.

Radši přeskočím tu část, jak vyrážíme s minimální svačinou, protože nám došly zásoby a já myslela, že cestou najdu aspoň Lidl, který tu někde je, jenže já ho nenašla. A byla neděle, takže nic moc jiného nehrozilo.


A tak se dereme do kopců, resp. vezeme se naší malou pandou. Já zraky úpěnlivě nastražené, protože spletitými vesničkami na úpatí Etny je vtipné kličkovat. Naštěstí, skoro na každé křižovatce je ukazatel, a tak se dostáváme po asi hodince na dolní stanici lanovky na Rifugio Sapienza ve výšce zhruba 2000 metrů nad mořem.


Zas tak moc na ta převýšení nejsem citlivá, resp. mi to nikdy nepřišlo, ale jet přímo od moře rovnou sem bylo trošku znát. Platíme parkovné pro pandu na celý den (6 eur) a zpáteční lístek na lanovku (30 eur) a už se vezeme o dalších 500 metrů výš. Ano, mohli jsme to jít i pěšky, ale někdy příště, až půjde Honzík už po svých :)


Po výstupu z lanovky na nás hned bafá půjčovna bot a bund. No, mám sice jen svoje ultra lehké barefooty, ale boty z půjčovny nevypadají o nic moc lepší, a tak si hrdě pokračují ve svých botkách dál.


Nevím proč, ale prostě nemám pocit, že bych se měla podívat nebo si třeba vyfotit plánek, kde jsou krátery, kam jít a co a jak. Nějak mi to nepřipadá důležité, a tak si to s Honzíkem po úvodním juchání a radování se nad okolní krajinou z kamení vyvrženého ze chřtánu sopky štrádujeme nahoru chvilinku po „silnici“, kudy dál jezdí terénní autobusy s turisty. To však nejde, protože oblaka prachu, která se zvedají při každém projetí, jsou víc než naprd. Naštěstí kousíček výš už je pěšinka vyšlapaná od pěších, takže trochu víme, kudy se vydat. Jenže zespodu stejně nevidím, co jsou krátery a co kopečky. Poznávám jen, že hlavní kráter a nejvyšší bod Etny je trošku v mráčku. Asi jako vždycky. Takhle odspodu těžko říct, co je ještě mráček a co už kouř z jejího nitra.


A tak si říkám, že uvidíme později, cesta se vyvrbí, nějak to dopadne. (Větu „Nějak to dopadne“ se tady na Sicílii naučil říkat už i Honzík. Asi často mám pocit, že to nějak dopadne.) Stoupáme, a když má Honzík čůrací a svačící pauzu, předchází nás dvojice česky mluvících. Mám z nich radost. Češtinu jsem naposledy slyšela v den příletu od chlapů v půjčovně aut, se kterými jsme se docela spřátelili. Postupně je docházíme a slovo dá slovo a dál stoupáme vlastně společně. Už znám odpověď na to, proč jsem se nedívala na plánky kráterů. Jeden z dvojice, Pavel (kterého tímto velmi srdečně zdravím) tu totiž už několikrát byl a tak se dozvídám, kudy se vydat a kde je zbytečné se drápat. Zdá se, že to tu má už dost očíhlé. Paráda. On sám jde se svojí maminkou, která tu ještě nebyla.


Stoupáme, kocháme se, stále mi to všechno kolem hlava nebere. Představuju si, co je asi tak v zemi pod námi, co se tady všechno už dělo a do toho mě Honzík zasypává podobným otázkami. Prohlížíme si kamínky, které jsou bublinkaté, ale lehoučké, uplně šustí pod nohama jeden o druhý. Přecházíme i po zbytcích sněhu, na který si Honzík potřebuje sáhnout. Neustále komentuje, pusu skoro nezavře. Pořádně přituhuje. Jdeme a bavíme se našimi „průvodci“ až do doby, kdy se naše cesty rozcházejí. Oni pokračují k hlavnímu kráteru Etny. My se v necelých 3000 metrech vydáváme ke dvěma kráterům hned vedle. Bylo to pro nás nesmírně milé setkání, taková krásná přidaná hodnota celého výletu.


Jen co docházíme na hranu kráteru, padá mi brada. Z různých míst stoupá sirnatý kouř, země je teplá. Že mám teplé nohy lze snadno poznat díky mým 3 mm tenkým podrážkám bosých bot. Snažím se fotit, ale stejně se nic do hledáčku nevejde a je takový zvláštní mlžný opar, že i výhledy jsou krásné na pohled, ale tuším, že na fotkách to nevynikne. Jsem jak u vytržení, celá nadšená poskakuju okolo kráteru a ukazuju doprava doleva nahoru dolů, jak je to skvělý. Honzíkovi je zima, a tak mu navlíkám všechno, co mám v batůžku a schovává si ruce do nosítka, aby se o mě hřál. Je už hodně unavenej, normálně by už spal, a tak vyžaduje návrat k lanovce. V podstatě se stejně už vracíme, jenže se nemůžu vynadívat. Taková dřina do kopce, nadmořská výška byla znát a Honzík už není zas tak lehká váha. To nemůžu jen tak utéct dolů. Přemlouvám Honzíka pod podmínkou, že už mi prý ale nebude dělat ksichtíčky do foťáku.


Cestu dolů volím po pořádném sešupu, ale podle všeho je to taky cesta. Na stejnou cestu se chce před námi vydat jeden pár, ale slečna lamentuje španělsky, že tamtudy přeci nemůže, že to je blbý terén. Obcházíme je s Honzíkem a jdeme dolů přednimi. Je to vlastně zábava. Nohy se boří do kamení po kotníky, s každým krokem se noha sesouvá o dalších třicet čísel sama. Jdu opatrně, ani nedutám. Asi bych měla míň stažené půlky, kdybych neměla Honzíka na zádech. I on ztichnul. A nakonec usnul. Takže žádné velké vzrůšo.


Níž, když si vysypávám kamenolom na z bot, nás dochází ti dva a slečna děkuje, že by to asi nedala, kdyby neviděla, jak tam jdu sama s dítětem na zádech. Španělka a kluk Slovák, sympaťáci. Honzík spí a kochám se, ale pro čtenáře zkrátím mé dojetí…


Byla to nádhera, rozhodně to předčilo veškerá má očekávání. Nevěděla jsem, kam se s Honzíkem dostaneme, jak to půjde a co vlastně uvidíme. Ostatní lidi měli třeba hůlky (rozhodně by byly super, ale bez nich to taky jde), měli pevné boty (mě to baví víc s volnou nohou, jen bych doporučila návleky, protože při sestupu pak nemáte v botě kamenolom a pískovnu, jako já). Byli jsme s Honzíkem jednou z dalších atrakcí na kráterech, protože tam prostě žádné jiné takové dítko nebylo. Protože spal, střihla jsem si ještě jeden krátký výstup na další kráter a on se probudil akorát před vlezem do lanovky. To už jsem šilhala hlady, měli jsme jen dvě sušenky. A tak jsme si s vysokohorskou přirážkou, kterou jsem v tom hladu ani nevnímala, dali sváču a vydali se na cestu zpět.


Nejtěžší věcí dnes bylo večer neusnout s Honzíkem a moct si tohle sepsat. Jsem utahaná, ale spokojená. Zase sedíme dole u moře. Dnes jsme byli o 3 kilometry výš.


Jestli někdy pojedete na Sicílii, Etnu doporučuji nevynechat. Je to fakt zážitek.


Krásné dny přeje Nelča


298 zobrazení