• Nelča

Jak si zpomalit čas...



Často slyším lidi říkat – ten čas tak letí…

Mě to tak vůbec nepřijde. Docela se o otázku času a jeho existence zajímám, protože jsem zjistila, že se mi mění jeho vnímání...

Dřív mi čas utíkal. Ale pak se nějak pozastavil… bylo to asi někdy, když jsem pracovala v rakouském Kaunertalu. Věděla jsem, že jsem tam, ráno vstanu, nasnídám se, proberu se šéfem nějaké ty věci ohledně hor, lyžování, kol, práce. Pak provedu, co je tedy v práci potřeba a zbytek času věnuji sobě. Volila jsem podle toho, co mě lákalo a většinou se potulovala po horách. Večer pletla čepice nebo četla a rozjímala. Ale to jsem si ještě neuvědomovala, že se čas zastavuje.

Pořádně jsem si to uvědomila po tom, co jsem se poznala s Honzíkem.

Zažili jsme spolu rok, jenže já mám pocit, že to bylo třeba deset let. Pamatuji si ten rok neskutečně detailně, někdy den po dni. Dochází mi, čím to může být, protože tady na Sicílii jsem zase trochu v jiném časoprostoru. Možná mám recept na to, jak si „zpomalit“ čas.


Není zima na krátký rukáv, naopak. Chráníme se před sluníčkem.

Pokud žiju život tak, jako by byl nekonečný, tak fakt letí. Když si ale uvědomím jedinečnost každé chvíle, dokáže zpomalit.

Přemýšlím, jak to popsat…

Nevím, jak to kdo máte, ale já mám v hlavě takovou časovou osu, různě se někde v nějakých místech ohýbá, má to jistá pravidla a je to fakt skvělý způsob, jak si ukládat zážitky a záznamy. Nepotřebuji pro svůj život diář, protože si to tam uložím a pak to tam prostě vidím. Nedokážu to líp specifikovat prozatím. Detailněji jsem tu svoji „osu v hlavě“ popisovala jen mojí mamce s tím, že jsem myslela, že ji taky má a zjistila se, že tomu tak není. Prostě si umím představit dny a týdny, stejně tak ale zmenším zoom a už jsem na úrovni let nebo století (pomáhalo mi to i při dějepise ve škole), dá se s tím hrát. Je to docela dobrý prográmek …

Když jsem byla v tom Rakousku, viděla jsem tam, že jsem tam třeba od listopadu do května. Neřešila jsem, co bylo předtím a už vůbec, co bude po návratu domů, protože jsem neměla vůbec páru. V tomhle ohraničeném čase jsem si žila a dny pomalinku plynuly. Prožívala jsem si každý jeden den, každou chvíli, asi i protože jsem právě dokázala vidět konec tohohle bezstarostného času v horách. Ne vždycky to bylo růžové. Ale bylo to intenzivní a pamatuji si tu dobu dost detailně.

Pak ta zmíněná doba s velkým Honzíkem. Popravdě, nějak vnitřně jsem si nikdy s ním neuměla představit, co bude víc než za měsíc. A to nemyslím kvůli obavám z jeho nemoci – když jsme se potkali, delší dobu se mu nic nehoršilo a nějakou dobu mi trvalo, než mi došlo, co všechno jeho nemoc obnáší. Prostě jsme byli tak moc tady a teď, že za měsíc pro mě bylo jako za rok. Neměli jsme dalekosáhlé plány. Čas byl jak zastavený. Řešili jsme život, jak přicházel. A když se pak jeho stav začal v určitou dobu horšit a horšit, už jsem netušila, co bude ani za týden a dny byly pomalejší a pomalejší.

Takhle žiju i s malým Honzíkem. Vůbec si neumím představit, jaký bude v létě, co budeme třeba dělat. Jsem tak nadšená a plná toho, co je teď, že nevnímám život nekonečně, i když si ale na druhou stranu myslím, že naše duše tu vlastně je déle, než tohle naše tělo. Baví mě být tady a řešit jen nejbližší dny. Nic moc neplánuju. Tady na Sicílii – jsme tu 8 dní. A mě přijde, že jsme tu už opravdu dlouho, třeba měsíc. A to máme před sebou další skoro dva týdny.

Tedy, když to shrnu, protože příkladů se mi vyplavuje při psaní víc než dost a to už by nebylo tak záživné…

Pokud bych vnímala život jako nekonečný, odkládala změny k lepšímu na další a další dny. Možná zůstávala v práci, která mě nebaví, dělala, co mě netěší, zůstávala ve vztahu, který není ten pravý, žila stylem, který mi nevyhovuje a nic neřešila… pak by mohl čas opravdu letět, nic zásadního by se nedělo. Občas do tohohle stavu zapluju a rozhodně se mi nelíbí.

Pokud si zmenším měřítko a vážím si každé chvilinky, řeším věci hned, jak přijdou, žiju teď, teď, teď… A každé to teď se chci cítit dobře a spokojeně, pak se může čas zpomalit. A je to žůžo. Fakt mě to baví, i když jsou chvíle, kdy je mi mizerně. Protože vím, že nedovolím, abych se měla dlouhodobě jinak, než to cítím jako správné. A i když to možná zní, že se honím za lepším, je to právě naopak. Spíš si víc vychutnávám, uvědomuji a vnímám sebe.

Je to uchopitelné tak, jak jsem to napsala? Docela by mě zajímal názor i ostatních, kdyby se chtěl někdo podělit o zkušenosti…. Navíc nikomu to nenutím, je to spíš jen takový můj pocit a ne uplně lehce se mi to popisuje slovy.


Máme za sebou další slunečný den na Sicílii. Objevili jsme krásy Cava Grande. Nádherné místo, sešli jsme až na dno kaňonu, ve kterém jsme se cachtali v čisté ledové vodě, zatímco teplota vzduchu byla ... no, vysoká. Úplná radost z bytí. Honzík byl nadšený, ale už je za ty dny taky unavený, a tak mi usnul v ruce u prsa (ano, ještě kojíme) a cestu zpět nahoru jsem si vyfuněla sama, zatím co on si pochrupoval v nosítku na zádech.


Jak jsem ho tak nesla do toho krpálu po kamenech nahoru, uvědomovala jsem si vděčnost za to, že to svoje dítě můžu brát na tak skvělá místa i za to, jak to zvládáme.


Zdravím do ČR a přeji krásné dlouhé dny.

Nelča


217 zobrazení