• Nelča

Probouzím své ženství



Poslední dobou se ve mně probouzí žena. UF, to je věta, co? Co to je?!

Tak jinak. Aby to neznělo jako z filmu Vetřelec.

Vždycky jsem měla víc kamarádů - kluků. Hráli jsme fotbal, inline hokej, nohejbal, pinčes, jezdili na kole. A já jim dost slušně stačila ve všem. Dokázala jsem uhrát balón, obehrát je na hokeji a střelit gól, vyhrát obíhačku… Fakt mě to bavilo. A jasně, tyhle aktivity by mě bavily i teď. Já tím mířím jinam…Nechci psát o vztahu ke sportu nebo o genderovém složení mých přátel.

Pamatuju si, jak jsme s přáteli bývali venku a často jsem tam z těch pár holek nakonec zůstala sama a oni se začali bavit o všem, třeba o holkách, i konkrétních a rozebírali to. A pak najednou na mě koukli – Jé, ona je tady i Nela. A krafalo se dál. Jako bych byla jednou z nich...

Přemýšlím, zda jsem schopná určit, kdy se mi to změnilo. Neznamená to, že dál nejezdím ráda na kole a nejradši se vrátim od hlavy až k patě zmazaná blátem. Ale do toho všeho, se cítím čím dál víc jako žena. To mi dřív chybělo. Pamatuju si, jak jsem si přála se cítit víc žensky a nějak mi to nešlo. Nejmíň mi to ale vlastně paradoxně šlo nikoliv v dobách s klukama a na hokeji, ale časově později - v Praze při a hlavně po vejšce a celé dny v práci, ve které jsem byla jakoby spokojená ale vlastně nebyla, pokud jsem si nelhala do očí. Byl to až moc "chlapský svět", výkon, efektivita, šlo se občas přes mrtvoly, hlavně co nejvíc vykřesat z ničeho. Na pocity se vykašli. Ušetři i tam, kde to nejde. Nebylo to vůbec to pravé, nebyl to můj život. Tenhle pocit si dost "hmatatelně" vybavuju.

Vlastně jak to píšu, zjišťuju, že na můj pocit, že jsem se necítila žensky nemělo vůbec vliv to, že jsem byla mezi klukama a s hokejkou v ruce. S nimi jsem se cítila dobře a holčičí... Nojo. To jsem na začátku psaní ještě nevěděla. Ale dost si teď uvědomuju, že z té doby "pražské" jsem se "léčila" docela dlouho.


Foto Ondřej Vosecký

Myslím, že nejvíc „má žena“ zažila renesanci s velkým Honzíkem. Protože jsem se vedle něj skutečně tak cítila. A konečně jsem nosila víc sukně, šaty, líbilo se mi to a jemu taky. Cítila jsem se fakt dobře. A tohle stále sílí a poslední dobou je to zase o dost intenzivnější. Snažím se odkládat kalhoty co nejvíc to jde, dnes se třeba klepu na zítra, až mi dorazí jedny krásný dlouhý letní šaty. Občas se i učešu, což sice není většinou poznat, protože moje vlasy hrají už od malička hru na rozčepýřenou. Zásadně nedrží tvar, ideálně každý na jinou stranu a rozhodně směrem od hlavy. Ale všimla jsem si, že se na sebe dívám jinak. A malý Honzík, teď mi to tak při psaní dochází… Když si vezmu sukni nebo šaty, vždycky si toho všimne, okomentuje a je celej rozjařenej. „Maminko, máš krásný šatičky.“, „Maminko, to se mi líbí“… Když celý den trávíme za domem s kolečkem, pilkou, hráběma a v pracovních rukavicích, beru si sukni alespoň doma.

Nestydím se už za to, že se moje nálada mění v průběhu měsíce. Je to prostě ženský cyklus, který má své důvody a přednosti. A učím se z každé té fáze vytěžit, pochopit, přijmout. Nic nervat. Jednat intuitivně a s jemností. Zároveň ale s kuráží a chutí. Umět za to vzít, ale taky zpomalit a pečovat sama o sebe. Děkovat svému tělu za to, jaké je. Že jsem za něj vděčná a že díky němu žiju život takový, jaký žiju. Že díky němu mám syna… Mohla bych dlouho pokračovat. Ale třeba si můžete pokračovat samy s tím, za co všechno děkujete „své ženě“ (muži omluví).

Krásné dny přeje Nelča


0 zobrazení