• Nelča

Já se těším na porod. – Fakt? A nebude to bolet?

Aktualizace: 11. kvě 2019



Dnes mám náladu trošku balancovat a chodit po tenkém ledu. Sem tam to možná křupne, sem tam mě možná pošlete do háje nebo mě budete mít za divnou… Ale nedá mi to. Chtěla bych dnes sdílet jen a pouze svoji zkušenost a nikomu nic nebudu nutit. A určitě nikoho neodsuzuji za jiný názor.

Když jsem byla v deváté třídě na základce, při jedné hodině rodinné výchovy nám pouštěla paní učitelka záznam z porodu. Odehrálo se to tak, že prostě přišla, nic moc nerozmazávala, strčila videokazetu do přehrávače a zapnula televizi. Nepřipravenému puberťákovi se jako lusknutím prstů objevil obraz dosti šokující. Jasně. Kamera směřovala přímo do rozkroku ženy, kde se postupně společně s proudem krve objevila hlavička a poté celé miminko. Celé to mohlo trvat 15 minut. Dost jasně si pamatuju, že jsem tenkrát doma prohlásila, že budu adoptovat.

Zpětně přemýšlím nad smyslem této hodiny rodinné výchovy. Jasně, porod je běžná věc a je důležité s tím dospívající seznámit. Ale skutečně to muselo být takto? Já nevím, ale třeba by stálo za to říct si více o těhotenství, povídat si o tom, co všechno těhotenství a rodičovství obnáší i přináší, porod budoucím maminkám předat jako přirozenou věc, které není třeba se obávat. Jaksi citlivě, protože vidět bez přípravy tohle video by zacloumalo i mnohým dospělým. Mám totiž dojem, že účelem tehdy bylo šokovat, vystrašit, bububu a neblbněte, ať nemáte děti a takhle to potom dopadá.

Naštěstí, v mém případě tohle všechno jaksi časem přešlo. Měla jsem tou dobou mladší sestru a viděla, že moje mamka přežila a žádné trauma (po čtyřech dětech) neměla. Když jsme se s velkým Honzíkem bavili o dětech, přála jsem si mít vlastní, porodu se rozhodně neděsila, spíš si představovala, že to celé musí být fakt zázrak. Což se mi potvrdilo po tom, jen co jsem otěhotněla. I když to první měsíce občas tak kouzelné nebylo, nějaké ty nevolnosti byly. Ale brala jsem to tak, že se prostě s tím malým človíčkem sžíváme. Představovala jsem si, jak se v mém těle zabydluje a chtěla, aby tam měl pohodlí. 9 měsíců je sice docela přechodné bydliště, ale rozhodně stojí za to se zabydlet.

Těhotenství jsme si užívali. Měla jsem dojem, že jsme hned jako rodina. Prostě hned jsme byli tři. Honzík váhal, zda to řekneme rodině hned nebo až… nevím v jakém týdnu… Kdyby něco. Říkala jsem mu, že si ale tu maličkou bytost chci užívat a radovat se hned. A právě proto, že kdyby to třeba náhodou dopadlo jinak, než si to představujeme. Dát děťátku vědět, že je očekáváno. Že se těšíme. Sledujeme, jak roste a vnímáme jeho potřeby. Dal mi za pravdu, vlastně byl vděčný, že to tak cítím.

Pak přišla fáze, jak jsme se těšili a učili, co vlastně miminku který týden roste, co se vyvíjí, jak je asi velké. Sledovali jsme tehdy jeden nejmenovaný bejby web (je jich snad stovky a budou obsahovat podobné informace). A zhruba po polovině těhotenství se tam začaly objevovat informace o tom, že jsem možná nervózní z porodu a že možná mám strach…

Honza se tehdy zarazil a podíval na mě a ptal se soucitně: „Máš strach z porodu?“ „Nemám. Myslíš, že bych teda měla?“

Zase. Zase přišlo strašení. Lámu si hlavu tím, v čím zájmu je budoucí maminky znejistit. Některé pak nabydou dojmu, že snad nemohou samy porodit a potřebují k tomu deset nejlepších doktorů v republice.

Když se blížil porod, já se moc těšila. I když přiznám, vzhledem ke všem událostem ke konci těhotenství, možná měl náš malý o dost dramatičtější průběh pobytu u mě v bříšku, než jiné dětičky. Stále jsme na něj mluvili, Honzík mu četl knížky, hladili jsme ho a byli s ním… Vlastně mi dochází, že měl spoustu pozornosti. Nojo, vždyť jsme neustále mysleli hlavně na něj. Mezitím, co jsme se opakovaně ocitali v nemocnicích a propadali nadějím i beznadějím. A po tom, co velký Honzík zemřel, byla má pozornost téměř výhradně věnována maličkému. Byli jsme neustále spolu, nejen fyzicky – samozřejmě. Učila jsem se, jak se s ním spojit, jak ho vnímat a „vyslyšet“ jeho vzkazy. Snažila jsem se být uvnitř klidná, což se někdy dařilo a někdy vůbec. Těšila jsem se na porod.


Mám trochu specifický pohled na bolest. Není to pro mě něco vyloženě nežádoucího. Tenhle pohled jsem získala díky Honzovi. Zažil hodně bolestí v životě. Po všech operacích a zákrocích by na téma bolest mohl napsat mnoho a mnoho. A i když to možná všechno nesepsal, dost mi toho řekl. Vnímal to tak, že bolest pomáhá. Že nás učí. Zklidňuje. Koncentruje. Vrací do těla. Má určitý smysl. Takže jsem mé budoucí porodní bolesti vnímala ne jako bolesti, ale jako sílu, která mi pomůže v tom, aby se malý mohl přirozeně narodit.

Mamce, kterou jsem požádala, aby se mnou byla u porodu, jsem s blížícím se termínem říkala, ať si připraví svačinu, že brzy pojedeme na výlet s překvapením. Byla jsem tak natěšená. Jednomu kamarádovi jsem se zmínila, jak moc se těším na porod. Je to už zkušený otec, dceru má o něco mladší, než jsem já, a zůstal na mě nevěřícně koukat: „Těšíš se? Ale to bolí, ne?“

Svět se mi stále snažil nasoukat do hlavy obavy. Ale já věřila, že jsem prostě žena. A že žena ví, je-li ponechána v klidu a ve své pohodě, jak porodit své dítě. A že celý průběh porodu má svůj hluboký smysl.

Dnes už bych se na porod chystala malinko jinak. Ale přesto, Honzíčkovo narození bylo klidné. Byla se mnou skutečně moje mamka – kdo jiný taky, když ne velký Honzík, tak jedině ona, které věřím nejvíc na světě, navíc zkušená máma. Protože se malý rozhodl přicházet na svět přes noc, byl v porodnici klid. Porodní asistentka pravidelně kontrolovala, jak jsme na tom (i to by se na můj vkus dalo pro příště omezit) nikdo mě nerušil a já si všechno mohla v klidu prodýchávat. S každou kontrakcí jsem si představovala, jak je Honzíček blíž a blíž mému náručí a nemohla se dočkat, až ho uvidím. Na sále jsme byli tak 15 nebo 20 minut. Honzík vykouknul na třetí zatlačení a měl se čile k světu. Vše proběhlo bez komplikací a vnějších zásahů. Jen jak říkám, určité věci bych podruhé udělala jinak. Na druhou stranu ničeho nelituju, řešila jsem, jak jsem v tu dobu nejlépe uměla. A nemám žádné trauma, nebojím se porodit další dítě.

Přišlo mi to celé jako ten nejúžasnější zážitek v životě. Tu bolest především posledních 20 minut rozhodně nepopírám. To si nelze předem představit. Ale zároveň všechny emoce v tu chvíli, ta atmosféra, to bylo tak jedinečné. Všechno se odehrávalo jen teď. Jako by dnešek byl jediným dnem v životě.

Mockrát v životě se nám nestane, že porodíme dítě. A tak jsem se o tohle téma zajímala i po porodu. Vlastně jsem toho přečetla víc po porodu, než před ním. Zpětně jsem si třeba stáhla a pročetla ebook Anny Kohoutové s názvem Porodní příběhy. Z příběhů jiných žen jsem si udělala obrázek, že jsme přirozenost jaksi vytlačovali dlouhá léta do kouta. A že se nám zase vrací, i když velmi zlehka. A že je to jedině dobře. Začínáme uvažovat jinak a některé autority z řad lékařů to nemohou zkousnout, pokud to mohu takhle celé zlehčit a zkrátit.

Mám dojem, že jakmile se totiž do tohohle dokonalého procesu zasáhne, naruší se rovnováha, trajektorie na sebe navazujících procesů a porod se může odehrát i zbytečně dramaticky. Že pokud žena při porodu nevnímá sebe, ale co jí říkají zástupy lidí okolo, kteří ale necítí to, co ona a nejsou schopni se naladit na její dítě tak jako ona, je možné, že to nakonec nebude ten skvělý zážitek. Se vší úctou k lékařům, kteří dokáží odvést skvělou práci a pomoci při obtížích. Toho všeho jsem si vědoma. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že porod je mnohdy více věcí lékařů, než samotných rodiček. Že všude na budoucí maminky vyskakují informace o tom, že je důvod mít strach. Přitom to je vlastně hluboký zážitek a výlet s překvapením.


S naší mamkou, která je s námi vždycky, ... když nám teče do bot i když svítí sluníčko.

Ženy, věřme ve své ženství. Nabývám stále silnějšího dojmu, že máme více vnitřní síly a odvahy a lásky, než si samy vůbec dovedeme představit. Ještě jednou opakuji – tohle celé je čistě můj názor na základě vlastní zkušenosti, kterou jsem se pokusila sepsat do vět.

Ještě jeden můj tip... než se Honzík narodil, četla jsem tento e-book.

Přeji krásné dny a výlety s překvapením, Nelča


340 zobrazení