• Nelča

Dnes bys slavil narozeniny


Můj milý Honzíku,

dneska bys oslavil 41. narozeniny. Zvláštní, nevzbuzuje to číslo ve mně žádné emoce. Věk je vážně jenom číslo. Záleží, co do života vložíme a co z něj vytěžíme. Někdo nevytěží za 100 let tolik, co třeba ty za svých 38 let, 4 měsíce a několik dní. Jak se máš?


Kaunertal, duben 2015 (na den přesně 3 roky zpět)

My výborně. To Ti musím říct… Myslím, že jsem na nás hrdá. Za to, co jsme všechno za tu dobu, co jsi odešel, s malým Honzíkem zmákli. Minulý týden byl pro mě zvláštním způsobem náročný. Prošla jsem si takovým rychlým znovuzrozením. Po extrémně intenzivní střevní viróze, kdy jsem strávila skoro celou noc na podlaze v koupelně, jsem týden nabírala síly. Nešlo mi jíst, neměla jsem na nic náladu. Cítila jsem se jak hadrový panáček nejen fyzicky, ale i psychicky. Rozbrečela bych se malým bafnutím. Rozčílila nepatrnou drobností. Probrečela jsem toho hodně. A hodně se vyvztekala. Byly chvíle, kdy jsem absolutně nevěděla, co mám dělat. Ani jestli jít dopředu nebo dozadu. Po návratu z Broumovska se v chodbě válel batoh s věcmi, který jsem neměla ani sílu uklidit ani obcházet. Síly spíš docházely, než přibývaly. Za celý týden byl jeden světlý a klidný den, a to ve čtvrtek, kdy jsem si při meditaci po józe poletovala s Tebou.. A ten náš malý Honzík měl se mnou naštěstí celou dobu trpělivost, jako by věděl. A když měl svou chvilku taky, musím Ti přiznat, nebyla jsem zrovna skvělá máma. Trpělivost mi chyběla, i když jsem se tak moc snažila, abych na něj nepřenesla něco, za co nemohl.

Prošla jsem zvláštní zkouškou a mám nové síly i elán. Zase jsem začala šít a zároveň zvelebovat náš domeček. Za který Ti jsem tak moc vděčná. Máme krásný domov, skvělé zázemí, které nám dává svobodu. Jestli se na nás někdy díváš, což malý Honzík říkal, že díváš, určitě se Ti musí líbit. Je toho tolik, co bych Ti řekla, že mám tendence skákat z jednoho na druhé a zároveň nevím co říct, co vypíchnout. Zkusím se zklidnit… nádech. Výdech. Stejně tuším, že všechno víš. Ale mám potřebu to nějak napsat, měj prosím trpělivost při čtení.

Náš Honzík je fakt báječnej. Je Ti tak moc podobnej. Měl bys ho vidět. Když může pomáhat, sám udělat, být prospěšný, uplně se mu zapálí oči, jako vždycky svítily v takovou chvíli Tobě. Je veselej a šťastnej. A teda, je fakt hodně šikovnej. On si prostě mluví, normálně. V dlouhých větách, používá slova, o kterých ani nevím, že zná. Tvoje mamka říkala, žes taky takový byl. Baví mě sledovat, jak uvažuje. Kromě verbálních dovedností se umí skvěle orientovat v prostoru. On přesně zná celé širé okolí. Kde kam jít, jak se kam dostat, kde co je, která hrušeň měla vloni dobré hrušky a pod jakým ořešákem mi spadl ořech na hlavu. Tím volně navazuji na to, jak úžasnou má paměť. Pamatuje si snad všechno od narození, jinak si to neumím vysvětlit. Někdy vypráví zážitky minimálně rok staré i starší. Tvrdí mi, že si pamatuje, jak se narodil (prý to bylo dobrý) a jak byl v bříšku. O Tobě mluví jako o tatínkovi milovaném. Hodně mu o Tobě vyprávím. Minule jsme potkali pána s jednou nohou. Přesně v pravém stehnu amputovanou. A tak jsem mu mohla říct, jak jsi to měl ty. Ví, cos měl rád a poslední dobou mi často říká, že ses zamiloval do maminky. Někdy už nevím, co jsem mu řekla já nebo neřekla. Kromě paměti na události si pamatuje hodně knížek, říkanek, písniček. Rád zpívá a ťuká do piana (které musím bezpodmínečně nechat naladit) nebo drnká do kytary. Je plnej lásky a dokáže ji nádherně vyznávat. Když jsem já ve své pohodě, což se mi daří většinu času, je i on. Zažíváme společně nádherné dny. Není pro nás špatného počasí ani nevyhovujících podmínek.


Včerejší sběr jaterníku

Já se hodně změnila a zklidnila a zároveň i hodně věcí zůstalo tak, jak bylo. Zrovna jsem v období, kdy se všechno mění trochu rychleji, než nedávno. Televizi stále nemáme, jako spolu a ani nebudeme mít. Když jsme stavěli domeček, elektrikář se hodně podivil, že nechci televizi nejlépe do každého rohu. Večery trávím tvůrčím způsobem a moc mi to vyhovuje. Buď tvořím rukama – šiju, pletu, teď v domečku zabydluju. Čtu knížky nebo tvé texty, které si stále v hlavě třídím pro novou knížku. Medituju a přemýšlím, což mi pomáhá se zklidnit. Nebo píšu. Co mě zrovna napadne. Sednu si a otočím kohouty a pod rukama mi cvaká klávesnice. Až zpětně si pak čtu, co jsem sepsala a někdy se sama podivím. Zjišťuji, že když píšu večer, jedu tak jako intuitivně. Jede to samo a jde to zevnitř. Jsou to nejniternější pocity a dojmy. Když píšu večer, jsem sama sebou. Ráno když si to pak čtu, jako by se pak objevil nějaký kritik zvnějšku, který mě chce škatulkovat a osekávat, protože nevyhovuji klasickým rozměrům dnešní doby. Snažím se ho neposlouchat a jít si svojí cestou. Je to náročný, to uznávám. Změnila jsem názor na tolik věcí. Pořád si někde klestím cestu, někdy už na chvíli nemůžu. Ale protože nechci zradit samu sebe, znova nabírám dech a jdu si za svým. Pamatuješ… tenkrát, když jsme se spolu vrátili z Kaunertalu, bavili jsme se, co bych tak mohla dělat. A já si přála dělat něco pro lidi. Pomáhat. Když jsi zemřel, měla jsem hodně silný pocit, že mám dělat svět lepším. A protože jsem došla k tomu, že ho můžu dělat lepším, jen když se sama cítím dobře a jdu za svým srdcem, je mou náplní tak činit. Někdy se podivuji. Vnímám, že někteří lidé jakoby nemají čas zastavit se a chvíli, chviličku přemýšlet a rozjímat nad svým životem. Svými pocity a sny. Nad tím co by chtěli a co skutečně dělají. Žijí život, který není podle jejich představ. A nic s tím nedělají. Diví se, co že se to děje a uklidňují se, že přeci může být i hůř. Já bych jim tak chtěla říct, že každý jeden z nás může žít svůj vlastní život. Nic není definitivní. Ale chce to kuráž a stojí to hodně sil. Vím to, protože to znám. Ve vesmíru je milion milionů variací na každou naši prožitou chvilku a jsme to my, kdo si ji zvolí. Každým svým rozhodnutím. To bych jim chtěla říct. A ty mi dáváš kuráž to do světa hlásit. Taky ses nebál říkat svůj názor. Vždycky se mi líbila Tvoje upřímnost. Obdivovala jsem jí.


Honzíku, je několik věcí, které sis přál a já už je pro Tebe mohla udělat. A jsou některé, které ještě můžu. Přál sis, aby z Honzíka byl poctivý kluk. A přál sis, abych nezůstala sama. Pokud jde o Honzíčka, on sám ze sebe je skvělej. Snažím se ho jen držet za ruku a podporovat. A pokud jde o mě, věř, že bych moc ráda zase našla muže, kterého bych mohla milovat. Je jisté, že už chodí po světě a máme-li se potkat, stane se. Jsou dny, kdy si říkám, ať už je tady. A pak se zas uklidním, že má všechno svůj čas. Jen si někdy kladu otázku, jak to všechno zvládnu. Tebe nikdy milovat nepřestanu. A zároveň cítím, že se někde tvoří nové místečko.. Těžko se to slovy popisuje a rozumem vysvětluje. Kdybych se snažila popsat stav své duše v tomhle ohledu, bylo by to asi na více než jednu knihu. Život je fakt zábava. Baví mě to tady. Nikdy nevím, co se za chvilinku semele. Jsem stále napnutá, jak ten můj příběh půjde dál. A moc se těším, až se zase setkáme. Co si asi tak povíme, viď? Možná už tou dobou nebudeme muset říkat vůbec nic. :) Děkuji Ti, že jsi obohatil můj život svou láskou, děkuji Ti za Honzíčka a přeji Ti krásné narozeniny, jsou-li pro Tebe ještě vůbec důležité.

Nelča


519 zobrazení