• Nelča

Naše dny jsou jako korálky... Jaký si dnes navlíkneme na šňůrku?

Aktualizace: 11. kvě 2019



Korálky… když je navlékáme na šňůrku, můžeme si vybírat. Zahledíme se do krabičky, kterou máme po babičce a hledáme ty, které nás nejlépe vystihují. Někdo má rád všechny stejné. Monotónnost. Až rutina. Raději nevybočovat. Ale taky užívat si svého klidu. Někdo další možná navlíkne zase každý jiný. Velké, malé, pestré, pak klidné studené barvy, hrbolaté i hladké kulaté. Život pak může být pěkně dobrodružný. Plný neočekávaně očekávaných okamžiků, radostí i bolestí, překvapení a domnělých náhod (na které nevěřím).

Moje korálky jsou rozhodně blíž tomu druhému případu. Sem tam může být možná úsek, podobných až stejných, ale ty pak zase přeruší korálky rozličných tvarů a barev. Někdy si dokonce myslím, že se nacházím na šňůrce s kuličkami skoro podobnými, ale při troše zamyšlení je každý den tak moc jiný. Tolik nového. Tolik poznání a dobrodružství – jen ho je třeba mít chuť a odvahu vidět nebo se za ním vydat. Jen prostě nemít velká očekávání. Zmenšit měřítko a zahlédnout ty drobné radosti a události, které nás mohou naplňovat větší měrou, než ty velké, protože se jich do džbánku vejde mnohem víc a lépe zaplní prostor.

Dnešní den se zdál být docela běžným. Když si ho představím, byl by to takový středně velký korálkový kamínek v barvě měsíčního kamene. Jemné barvy vyjadřující klid. Po střevní viróze jsem stále trochu jak rozevlátá ve větru. Měla bych tolik chuti něco udělat a mám i nějaké závazky, ale tělo jaksi nereaguje na povely. Nejsem schopná pozřít větší porci jídla. Všechno je zpomalené. Rozhodla jsem se na nic netlačit a poslouchat. Nabrat síly v ústraní a rozjímat. Od rána jsem myslela na velkého Honzíka. Totiž, před dvěma lety byl krásný jarní den. Bylo teplo, vál jemný teplý vítr, jen tak pohladit po tváři a konečně holých rukách. Na jaře vždycky prahnu po tom, až se kůže dostane na vzduch a nebude obalená vrstvami oblečení jako v zimě. Byl to den D, rozhodla jsem se a šla na naše oblíbené místo. Tohle je hodně osobní a nevím, jak moc jsem připravená se rozepsat.. Velký Honzík si to tak přál a já cítila, že i kdyby mě o to nepožádal, udělala bych to stejně. Podávala jsem ho větru na místech, která si oblíbil. V jarní čas, který měl tak rád. Dnes jsou to dva roky. Chtěla jsem udělat velkou výpravu na naše místo, jenže nemám vůbec sil. Nebudeme to lámat přeci přes koleno. Čas je stejně dost relativní.

Ale protože je čtvrtek, rozhodla jsem se jít večer na jógu. Šetřila se, jen tak protahovala tělo a nenamáhala a nejvíc se těšila na relax pod dekou a obložená horkými lávovými kameny na konci. Konečně jsem nehybně odpočívala a nechávala doznívat pohyb. Během chvilky jsem se úplně zklidnila a odehrával se mi v hlavě film. Byla jsem u sebe v srdci (chodím tam často, mám tam už takový pokojíček, který znám) a přišel tam za mnou Honzík. Poznal, jak se cítím a řekl mi, že všechno zařídí. Že před dvěma lety jsem mu splnila přání a vynesla ho na naše místo. Dnes tam vezme on mě. V tom mě vzal do náručí a už jsme se spolu vznášeli. Bylo mi krásně, zase spolu, uklidňoval mě a povzbuzoval… „Prohloubíme dech“, zaznělo najednou a já se vrátila do reality. Ale na duši mi zůstal ten klid a pohoda a lehkost.

Po návratu domů jsme odvezli s Honzíkem babičku a pak šel na záchod – což není nic zajímavého. Ale v tu chvíli já utíkám, abych neomdlela, k pianu. Hrála jsem si Imagine od Johna Lennona a pak se vrátila za ním. „Maminko, co jsi hrál?“, ptal se a vzápětí si sám odpověděl. „Tu písničku co hráli na svatbě? Maminky a tatínka?“ Pozná jí. Kluk jeden šikovnej. A tak jsem mu prozradila, že mám celou svatbu na videu a on ji hned chtěl pustit na počítači.


Brouci Band na naší svatbě, foto Ivo Dvořák

A tak jsme se zahrabali do peřin a koukali na naši svatbu. Chvíli koukal velmi zaujatě, že tam je tatínek. Pak chvíli trochu ztratil zájem, zas tak odvařenej z toho nebyl. Já si mezitím sem tam utírala slzy do výstřihu a rukávů. Dokoukali jsme to celé, jmenoval všechny, koho znal z gratulantů a pak video skončilo. Vrhnul se v tu chvíli na mě, začal mě láskyplně objímat a pusinkovat a byl celej veselej. A když usnul, dívala jsem se na něj. Na toho malýho člověka s velkým srdcem. Je takhle maličkej, před týdnem mu bylo dva a půl. A tolik mě naučil. Takhle malinkej a drží svojí mámu nad vodou. Pokládá mi nezvyklé otázky, které mě nutí přemýšlet nad tím, co bych už přecházela se samozřejmostí. Ukazuje mi podoby lásky dosud nepoznané. Dokud nemáme vlastní děti, není možné tohle kouzlo pochopit.


Foto Ivo Dvořák

Jsem tak vděčná za oba Honzíky. Musela jsem být asi fakt hodná. Jinak si neumím představit, jak jsem si zasloužila život, který mám teď načatý. Dostala jsem skvělou rodinu. Potkala toho nejúžasnějšího muže pod sluncem a mohla s ním strávit celý ten čas, co nám byl vytyčen. Jsem tak vděčná, že jsme si ho vážili a užívali. Nic jsme nepromrhali. Nic bych neměnila. Jak jen to šlo, drželi jsme se za ruku. Usínali v objetí. Vychutnávali si vzácnou přítomnost druhého. Mám po boku našeho chlapečka, který je ten největší dar mého života. Žijeme v „malém měřítku“ a dokážeme se radovat z maličkostí všedních dní. Mám takový dojem – věřím tomu, že děti si nás vybírají. A vybírají si nás podle našeho srdce. Podle toho, jací jsme uvnitř. A potom, jsme-li schopni tak i žít a nenechat se zviklat dobou, systémem, módou, zkrátka jdeme-li cestu svého srdce, tak z nás mohou být společně skvělí parťáci. Protože si naše srdíčka rozumí a nebalíme je do pozlátek. Děti to mají automaticky, ale my dospělí se někdy přetvařujeme i sami před sebou. Řekla bych, že se nemusíme urputně snažit být dokonalými rodiči jako v žurnálu nebo příručce. Prostě jen buďme sami sebou. Pak jsme pro naše děti právě akorátní a dokonalí.

Dnešní korálek byl nakonec velmi výjimečným. Měl duhové barvy a třpytil se jako kapka rosy v ranním slunci.

Přeji Vám mnoho líbivých korálků na Vaší šňůrce. Nelča

PS: Přímá řeč "Maminko, co jsi hrál?" není překlep, Honzík na mě tak mluví, snad se to časem překlapne :)

PS: Jen jsem ještě chtěla zdůraznit, že své názory nikomu vůbec nenutím :)


82 zobrazení