• Nelča

Jak si získat nadhled...



Na procházce včera Honzík: „Támhle letí letadlo.“, ukazujíc k nebi. „Já se tam, maminko, nevejdu. To je malinký letadlo.“, stále hledíc na tu tečku na obloze. Tohle mi vykouzlilo široký úsměv na rtech.

Pak mi to něco připomnělo. Vždycky mi pomáhalo, když jsem řešila jakýkoliv „problém“, vylézt na kopec. Když jsem byla v Praze, marně jsem si lámala hlavu otázkou, kam patřím nebo kde chci žít a co chci dělat. Na horách (v mnou mnohokrát skloňovaném Kaunertalu) to všechno zodpověděl jeden pořádný výšlap a pohled dolů do údolí, na ty maličké domečky a stromy, které bychom náhle jakoby mohli strčit do kapsy. Všechny moje otázky tam buď zůstaly a také se zmenšily a odpověď byla jasná jako facka. Nebo mi cesta do kopce dodala kuráž na ně odpovědět. Nebo mi na horách usíná mozek a probouzí se srdce a bez ostychu ke mně promlouvá… Jo, tahle varianta mi přijde nejpravděpodobnější. Potom i nedosažitelné vrcholky, ledovce, nebe – jsou blíž, skoro na dosah. Stejně jako odpovědi. Jestli to nakonec není tak, že otázky leží na zemi a řešení visí v oblacích.

Nebo jinak. Otázky i odpovědi máme v sobě, a dokážeme je zodpovědět jen v momentě, kdy otevřeme své srdce a necháme ho promlouvat. Někdy není snadné své srdce bez obav otevřít, a tak nám může pomoct čerstvý vzduch, vítr ve vlasech, fyzická námaha a zasloužené výhledy. Ať jsem šla na hory s kýmkoli, na kopci všichni rozvázali jazyk a byli plni radosti, lehkosti, nových plánů. Někdy najednou rozpustilí, jako malé děti (to vzpomínám na svojí sestru poprvé v Alpách). Nikdy nezapomenu na rozjařené Honzovy oči, když jsme zdolali nějaké alpské sedlo. Jeho nemoc byla najednou takhle maličká.

Pro nadhled ale nemusíme hned šplhat na nejvyšší bod široko daleko. Někdy není vlastně pořádný kopec ani po ruce (zdravím do Pardubic, Hradce Králového…). Zavřete oči a představte si své oblíbené místo… nemusí to být hora. Třeba je to strom, skála, lavička v parku. Nebo kamarád/ka, který/á umí naslouchat a vidět to „z výšky“ za Vás. Pro ni může být náš problém malinký, jako tečka na obloze, zatímco pro nás je to ten největší airbus na světě a my po něm bloudíme a nedokážeme najít své vytoužené sedadlo u okýnka.

„Proč lidé zvenčí dokážou proniknout do podstaty věci, zatímco ti uvnitř málokdy vidí věci jasně a s odstupem?“ – Karla McLarenová, knížka Řeč emocí

Když byl malý Honzík úplně čerstvý, první měsíce života a ten velký tu čerstvě nebyl. Doma to na mě někdy padalo, bylo mi úzko, chtělo se brečet. Sbalila jsem Honzíčka do šátku a vyšli jsme ven. Máme to štěstí, že jsme obklopení přírodou okolo Úhošťan, hned pod stolovou horou a kolem kopečky Doupovských hor. Najednou to bylo všechno v pořádku. Mé srdce zajásalo, cítila jsem se tak dobře. (Uuuf!) Cítila jsem, že zrození a smrt nejsou začátek a konec. Že naše duše je tu stále. Jen se na chvíli oblékne do těla, které jí uštědří jistá omezení a dá jí tak příležitost se učit za nových okolností. Představme si věčnost, pokud to vůbec lze, a porovnejme s roky strávenými tady na Zemi. Jsme tu doslova na skok a můžeme se radovat, že jsme tady. A ten skok si můžeme rozdrobit na drobné a droboučké každodenní radosti. Tolik příležitostí k úsměvu v jednom skoku! Možná je okolo Země pořádný nátřesk a těl nedostatek. :) Buďme za své tělo vděční (já mu třeba často děkuju). Pohled k nebi mě fascinuje, protože si uvědomím, že celá Země letí vesmírem. A že může z dálky vypadat jako tečka – přitom plná příběhů každého z nás. Pohltí mě slovy nepopsatelný pocit vděčnosti za tenhle zázrak.

Přeji krásný den – s nadhledem. Ať máte vždycky možnost podívat se na svůj svět z výšky, zprava, zleva, ze srdce … a dostatek času dívat se k nebi. Nelča


58 zobrazení