• Nelča

Jak jsme klikaři



Jsme klikaři… Po pár týdnech jsem našla vodováhu, a tak jsme dnes s Honzíkem přidělali do dveří poslední čtyři kliky, které se do té doby choulily ve svých krabičkách.

Měli jsme krásný den. Taky dost nečekaný. Dnes ráno jsme měli přijíždět do Kaunertalu, ale více okolností a mých vnitřních pocitů způsobilo, že jsme doma, v Úhošťanech. Ráno jsme společně uvařili oblíbenou ovesnou kaši, Honzík dnes zdobenou meruňkovou marmeládou od babičky Pavly. Snědl ji celou a snědl i většinu z mého talíře (já ovšem většinou sypu kakaem). Pak si poručil hladkouše, to je taková naše specialita. Celý svět tuhle dobrotu asi nazývá smothie (čti smůtý). Hladkouš je výsledkem snahy mé a velkého Honzíka tenhle výraz počeštit. K naší radosti jsme hladkoušovač dostali jako svatební dar a od té doby se u nás točí takřka denně. Pak přišla chvíle pro naše kliky a hned na to následoval výlet traktorem, se sáňkami a dobrotami nacpanými batohy na oblíbený Zvoníčkov. S přáteli jsme čarovali. To vymyslel Honzík. Asi před měsícem na horách povídal: „Maminko, budou sáňky zase čarovat? Budou dělat čáry?“. To jen pro vysvětlenou.

Začarovali jsme tedy na louce, pak opekli celé naše batohy a snědli, co se dalo, a sjeli na saních po silnici, kde projede pět aut denně a s traktorem jako strážcem za zády až dolů do Úhošťan. Všichni zmrzlí jako stolice soba polárního rozutekli jsme se do svých domovů. Krb jsme vzali ztečí. Nacpali se polévkou s domácími nudlemi od strejdy Vládíka a zbytek dne bagrovali, stavěli domečky z kostiček, hráli na piano a tancovali s rádiem. Na jednoho pak přijde únava a usne vsedě – to se stalo dnes Honzíkovi. A tak jsme se přesunuli do houpacího křesla u krbu. Pak přišly chvíle společného zvelebování domova a po koupeli spánek. Oba jsme usnuli za ruku s čely přitisknutými, takže když jsem se po asi hodince probudila, měla jsem ho zpocené. Vykoulela jsem se rozespale z postele, dopila vychladlý čaj z bylinek vlastnoručně sbíraných a sušených a dostala chuť na čtení Honzových textů…

Zrovna pročítám složku „dopisů“, které mi o sobě psal. Vypověděl mi tenkrát, co ještě nikomu přede mnou. A to tak zajímavou a úchvatnou formou. Ráda znovu a znovu čtu jeho náhled na svět, lidi, nemoc, lásku, rodinu, život… Věty, ze kterých je cítit jeho počínající náklonost k mé osobě čtu opakovaně a často se slzami v očích. Je mi moc blízké, jak tehdy začal měnit svůj „zajetý“ svět v cestu svého srdce. Jak objevoval kouzlo zdánlivých maličkostí, jak prahnul po všem, čeho jsme se vzdali na úkor pohodlí a systému, ve kterém žijeme. Jak uzdravoval svou duši jednoduchostí. Přírodou. Fyzickou prací. Láskou. (Budete si o tom taky moct počíst v knížce, kterou kutím.)

A já tu teď mám našeho maličkého Honzíka. Vybral si nás. Někdy mu za to děkuju – že si nás vybral. Dívá se tak, že vím, že ví, co myslím. Abyste věděli, nechci, aby chodil do školky. „Přeci potřebuje děti a kolektiv“, slyším často. Ano. Bezesporu. Ale nejvíc potřebuje svojí mámu. Uklidním Vás – neznamená to, že je se mnou zamčený doma. Děti a lidé totiž existují i vně školky. Nenarodil se proto, abych se po dvou, třech letech jeho života rozhodla, že se čas nachýlil. „Tak, Honzíčku, ode dneška půjdeš pětkrát týdně ráno doprava a já doleva. Tak už to na světě chodí.“. Mám víc důvodů, asi o tom napíšu někdy samostatný článek, neboť tenhle by se tím prodloužil na neúnosnou mez.

Nenarodil se proto, abych na něj měla po pár letech společného života jen víkendy a tři týdny dovolené ročně. Tahle myšlenka by mě dokázala jako noční můra k smrti vyděsit. Tahle myšlenka mě nutí bystřit mysl a mé síly soustředit na zásadní věc. O mých minulých narozeninách jsem si slíbila, že do roka vymyslím, jak nás uživím. Od té doby jsem učinila pár kroků tím směrem, že jsem schopná nám pár korun přivydělat. K žití toho mnoho nepotřebujeme. Můj šatník neoplývá novými kousky, Honzíkovi většinu ušiju a navíc máme plné tašky věcí od bratránků. Moc toho ve dvou nesníme, jako skoro býložravci žijeme v létě ze zahrádky, nikomu nic nedlužíme a bydlení máme své. Ale pokud budeme chtít více cestovat, měla bych finanční stránku ještě vypilovat.

Čas se krátí, narozeniny se nenápadně blíží. Už v létě. Ale vezmeme-li v potaz, že se život dokáže měnit z minuty na minutu a dobrý nápad a inspirace někdy přijdou v jediné vteřině… Když si vše uvědomím v těchto veličinách, času mám skoro nekonečno. Nemá smysl vytvářet křeč. Ale stále pokračovat v našich krásných dnech. Užívat si společných chvil, vnímat každou minutu i vteřinu, chodit do přírody a po horách i údolími. Trávit čas s lidmi, se kterými se cítíme skvěle. Takové dny pak v člověku navodí pocit pohody a inspirace se může objevit lusknutím prstů.

Vždycky jsem o sobě říkala, že jsem klikař. Se vší pokorou! Ale když jsem si něco přála, tak se mi to splnilo. Když jsem někam jela na delší cestu, potkala jsem jen samé skvělé lidi, kteří mi pomohli anebo mě inspirovali tak, že z toho čerpám dodnes. Navždy si zapamatuji větu, kterou mi řekla moje „kanadská babička“ Valerie v Pemertonu před šesti lety. Řekla mi při loučení, že se o mě nebojí, protože ví, že nedovolím, abych se měla špatně. K tomu dodala, ať se neměním a zůstanu přesně taková, jaká jsem.

Od té doby, děje-li se něco, co cítím, že není v pořádku, vzpomenu si na ni… Někdy mi trvá, než rozeznám, že to není ono. Ale dlouhodobě to nedovolím. A ačkoliv jsem se od té doby asi změnila, moje neutichající touha dělat svět lepším zůstala. Stále ctím stejné hodnoty, za které se teď navíc nestydím. Možná se vlastně vše jen za těch pár let vlivem všech událostí vykrystalizovalo. Často si říkám, jak ten můj příběh asi půjde dál, a jsem zvědavá, jak to dopadne. Zvědavost a láska… to jsou silné motory, které předou pod mojí kapotou…


Dnešní psaní je možná trochu jako hop sem a hop tam. Možná je z něj cítit i sentiment… Ale je jím vedena jedna tenká pevná nitka, která vše drží pěkně seřazené a pohromadě. Snad ji, milý čtenáři, dokážeš spatřit.

Krásné dny přeje Nelča


0 zobrazení