• Nelča

Nemusíme se nikomu zavděčit – kromě sebe



Myslím, že jsem tak trochu jiná než taková ta většinová banda lidí. Dřív jsem se snažila zapadnout, protože mě znepokojovalo, že pořád dělám všechno jinak, neustále si někde klestím cestu a velmi často se odlišuju. Když jsem někomu vyprávěla, co se mi stalo, nevěřil mi a já si své odlišnosti zakázala. Tak si to teda aspoň vysvětluju. Pak jsem různě cestovala a byla víc sama se sebou a tu odlišnost si uvědomila. Někteří lidé to dokonce začali oceňovat. Nyní jsem ve fázi, že si lebedím v pozici, že být jinou, je mým posláním. Už to neřeším (teda dlouhodobě – krátkodobě mě asi ještě můžete rozhodit a já se budu nějakou dobu zase vracet k sobě a vycentrovávat). Jdu si svojí cestou. Pokud se to někomu nelíbí, může se mi vyhnout. Nebudu se nikomu nutit. Nebylo by to příjemné ani jedné straně. A komu se to líbí, má podobný styl, bude nám příjemné jít cestou společnou.

Vlastně je mi ukrutně dobře, když k Vám můžu být upřímná.

Klidně přiznám, že umím být pořádně vzteklá a zlá a nepříjemná na svoje nejmilovanější. Je to tak a oni by vám to určitě potvrdili. Můžete mě potkat a budu nevrlá a nepříjemná. Něco mě nejspíš rozhodilo a zrovna se mi to ještě nepovedlo zpracovat. Je úleva nesnažit se byť i nepatrné prohřešky kamuflovat. Být v pravdě a nevěnovat ani píď energie nějakému kličkování. Raději řeknu, že to, co se rozbilo, pokazilo, nepovedlo – je moje vina, protože… Je to taková úleva. Být sama sebou a nestydět se za to. Být sama sebou a přijímat to. Být sama sebou a učit se samu sebe skutečně znát. Se všemi důsledky. Zajímat se o sebe. Zajímat se o své pocity. A proč ty dané pocity prožívám. Proč je mi teď tak dobře. A proč mi je někdy tak mizerně. Nebo nic neřešit…

Být sama sebou neznamená být sama. Znamená to být upřímná k sobě i k okolí. A tím pozvat do svého života ty správné lidi, i když to může trvat dlouho, než se objeví.

To je totiž na všem to nejtěžší. Může se stát, že začneme být upřímní, nebo jsme vždycky byli upřímní, ale v našem životě se udály věci, které zapříčinily, že jsme se změnili způsobem, který někteří přátelé už nemohou přijmout. Najednou jsou z nás možná v šoku nebo jsme divní nebo zkrátka jiní, než dřív. Ani my sami jsme se ještě s novou situací neseznámili a můžeme jednat kostrbatě. Nejsme dokonalým rodičem/pozůstalým/invalidou/nemocným/kýmkoli ze dne na den – ono totiž nikdy nebudeme. Zakopáváme a učíme se leda vlastními chybami. A pak můžeme přátele ztratit. Už není žádný styčný bod nebo jich je tak pomálu a vidíme se tak zřídka, že se vytratí všechna radost… Vím, o čem píšu, znám to. I můj svět se změnil. A já už nemůžu zpět. Učím se a snažím, ale stejně se často máchám někde v blátě.

Jsou stále ještě věci, které jsem vůči sobě nezpracovala.

Ale mnohem líp se dýchá, když vím, že mám chyby a že je nemusím zavírat do třináctých komnat. A že nějaké třinácté, čtrnácté a další komnaty jsou. Nebudu se snažit Vás balamutit a předstírat svojí dokonalost. Protože to tak není. Uf, nechtěla bych být uplně úžasná a mít život bez překážek a klacků pod nohama. Protože by byl život docela nuda. Někde jsem četla, že bezproblémový život je za trest. Když se nad tím zamyslíme, dáme tomu za pravdu. Protože co nás vždycky dokope k akci? Až nějaké nepohodlí, nepříjemno, „problém“. Problém může být převlečený pomocník, nakopávač, inspirace. Problém nás zbrzdí a nasměruje na správnou cestu. Nebo dokope k tomu, abychom se ještě trochu lépe snažili, protože na to máme.


Jedna taková příhoda…

Vloni v létě jsme měli návštěvu. Osoba, kterou neznám úplně dobře, ale hodně si jí vážím. Než přijela, mě jen tak napadlo koupit dárek. Taková blbost. Korunová položka, která ale zároveň byla velmi výstižná a vtipná. Nebyl to vlastně dárek. Ale vtip. Měli jsme se tomu zasmát. Zároveň to bylo i praktické (žádný sloník s chobotem nahoru nebo doleva). Měla jsem to v kapse, a když jsem si na to vzpomněla, předala jsem to. Čekala smích nebo něco jako „Tak to je vtipný, díky, to se mi bude hodit, to si schovám“. Jenže to se nestalo. Nastala zvláštní chvíle – ten člověk se asi cítil nedobře, že mě a Honzíkovi nic nedovezl (já za to byla od začátku vděčná, že nic nevytasil!!). Že prý chtěl, aby to mezi námi bylo nemateriální, no teda dobře a zastrčil tu věc do kapsy…

Když si představíme křivku dobré nálady, frekvence vibrací nebo optimismu, šlo to dolů. Navíc mi bylo v tu chvíli trapně. Že jsem se na to nevybodla. Měla jsem sto chutí říct, tak si to neber, já si to nechám. A já měla takovou radost a s takovou chutí jsem to šla honem koupit s dvacetikorunou v kapse ještě honem před jógou. Málem jsem ji nestihla. Střih.


Nedávno jsem uvažovala tak nějak stylem, jak jsem začala tohle dnešní psaní (které se rozjelo víc, než jsem zamýšlela). A vrátila se mi tahle příhoda. A mně se ulevilo. Ale jako fakt mi bylo lehčeji. Protože mi došlo, že já udělala, jak jsem to cítila. Ze srdce a s radostí. A to, že to daná osoba nepřijala, to už je její záležitost. Možná ten člověk přemýšlel, zda má něco dovézt a pak si řekl, že ne a já tím nějak píchla do živého. Byl to jeho pocit. A mně došlo, jak jsem ráda, že se ale přeci nepotřebuju zavděčit. Nezměnilo to nic na tom, že si toho člověka vážím.

Ne vždycky se zavděčíme. Ale pokud máme dobrý úmysl, říkám si, že se přesto nemůžeme splést.

Trošku si spíš myslím, že druhé straně udělíme lekci. Může jít o blbost, jako v mém případě. Ale pak na to myslíme a zbytečně věnujeme energii. Každý má přeci právo na to, projevit svůj názor. Ve výsledku jsem ráda, že mi bylo upřímně naznačeno, že jsem vedle, než kdyby vznikla přetvářka. Celé by se to zamotalo. Uf… snad jsem se teď nezamotala já. Raději utneme tipec.

Žiju svůj život, nikoliv život někoho jiného. Já jsem se sebou neustále a mně se mnou musí být dobře. Ne ostatním. Nemusím se nikomu zavděčit – kromě sebe.

Krásné dny přeje Nelča


139 zobrazení