• Nelča

Cestování a sportování s dětmi

Aktualizace: 11. kvě 2019


Určitě je mnoho lidí, kteří toho s dětmi nacestovali o dost víc a podnikli s nimi mnohem dobrodružnější výpravy. Mám hodně takových přátel. Ale možná je i pár lidí, kteří toho tolik neprojeli a nevyzkoušeli, a třeba by se rádi inspirovali.

Hodně z nás asi slyšelo někdy větu typu: „Noo, to počkej, až budou děti! To už tolik blbnout nebudeš/nebudete“ nebo máte-li děti: „Byli jsme sice na horách, no ale znáš to, jak to je.. Možná jsme tak změnili místo, ale moc jsme toho neviděli. Kam se taky dostaneš s kočárem.“

Upřímně, neznám, a jsem ráda. Zatím mě Honzík v mém „bláznění“ nijak vážně nezabrzdil. Ano, má to svá specifika. Na kole už jezdím se zátěží, když ho za sebou tahám v chariotu, ale i tak jsme si vyjeli do hor. Jedu pomaleji, ale jedu. A dobře, neblbnu s ním v lese nebo nejezdím na silničce, tam začínají být limity. Kde jsou limity, můžeme občas nasadit babičku (děkuji mojí mamce).


Foto Ivo Dvořák, zdroj www.nakoledetem.cz Na běžkách jsem ho měla v nosítku pod bundou na zádech (neměla jsem lyže na chariot – asi by to byla jednodušší varianta). Musela jsem dávat hodně bacha, abych nehodila tygra, ale taky to šlo a byla to naopak psina. Jezdili jsme takhle tandem ještě s kamarádkou (zdravím Alču s Vítkem!). Po horách chodím dál, jen mám o několik kilo navíc s sebou. Větší svačina… a dítě, pokud zrovna chviličku neťape. Navíc pokud máte s sebou parťáky, rádi vám s větší svačinou pomůžou (tím nemyslím, že jí snědí). Mohla bych pokračovat… Kde je vůle, je i cesta. Všechny kompromisy vyváží to, že můžu všechno, co dělám ráda, podnikat s malým.


Se mým bráchou Vládíkem v Kaunertalu, Honzík rok a půl.

Pokud jde o cestování, zvládli jsme ve 2 měsících Krkonoše, v osmi měsících celou cyklotour Na kole dětem (ano, i tam jsou jistá specifika, při jejichž dodržení si to opravdu těch 10 dní na cestě užíváme a mám z toho dobrý pocit – o tom třeba někdy jindy).


S Pepou Zimovčákem na naší první společné cyklotour Na kole dětem. Foto Ivo Dvořák, zdroj www.nakoledetem.cz

V deseti měsících už jsem spícího Honzíka donesla k ledovcovému splazu, kde si výhledy na okolní ledovce a skály mohl užívat s prsem v puse.


Podnikli jsme už mnoho výletů po oblíbeném Kaunertalu (a za několik dní jedeme zase – hurá!). Byl na Sněžce a prošli jsme spolu krkonošskou hřebenovku. Na Řípu, v Českém Ráji, na Lysé hoře, Klínovci a vůbec – Krušné hory, tady jsme doma. Navštívili jsme Orlické hory i Jizerky.


Dokud byl úplně maličkej, zas tak moc z toho neměl. Většinou toho dost prospal. Ale teď na podzim v Krkonoších už válel. Byly mu čerstvé dva roky a ušel i 3 km v kuse (třeba z Martinovky na Labskou). Nestačila jsem se divit, jak si poradil s tamním kamenitým terénem. Všimla jsem si, že u něj docela platí – čím hůř, tím líp. Vylezl velkou část a slezl celý ten závěrečný krpál podél řetězů na Sněžku. Byl úplně nadšenej. Přijde mi, že děti baví to, co baví rodiče. Teda… zatím to tak máme. Uvidíme, až povyroste a začne mít své požadavky :) Pak dám zas vědět.


Cestou ze Sněžky. Mimochodem, celý obšitý svojí mamčou - až na ponožky a boty, co bych se nepochlubila.

Nedávno mě moje sestra Vanda poprosila, ať pro ni něco udělám. Pracuje v knihovně a měla zpočátku problém obsadit sobotní besedy s názvem Dnes čte... Chtěla mě tam nasadit jako cestovatele. Kroutila jsem se, že jí seženu mnohem zcestovalejší osobu, ale nedala se odradit. Se slovy, že toho nacestuju víc, než většina lidí a navíc je skvělý, že cestuju i s dítětem, mě nakonec ukecala. A tak se stalo, že 24. března bude od 9:30 v knihovně v Kadani beseda „Dnes čte Nela Bicková, aneb jak si místo batohu sbalit dítko“. Začíná se pohádkou (beseda je pro děti) a pokračuje se na dané téma. Slibuju, že udělám maximum pro to, aby se to dětem i dospělým líbilo. Budu se na to připravovat po večerech v Kaunertalu. Těším se!


A na co se těšíme s Honzíkem už několik dní úplně nejvíc? Koupila jsem nám letenky a pronajala auto na Sicílii na tři týdny v květnu. Honzík se těší na letadlo a na sopku a já na úplně všechno. Nejdřív jsem na to v listopadu myslela, pak si je jednou v prosinci skoro koupila, měla jsem už i vybraná sedadla,ale nakonec vše zavřela s tím, že mi hráblo. V lednu jsem si slíbila, že jak se nastěhujeme do nového domečku, první večer je opravdu koupím, protože tou dobou už o mém záměru věděl i Honzík, slíbila jsem to a já měla tak silný pocit, že to mám udělat a nebylo cesty zpět. Pak přišla dlouhá éra čekání na to, až vymyslím, jak dáme na komín anténu a až a až… prostě ještě nemáme internet doma. A tak jsem se v pondělí tento týden hecla a za dost neoptimálních podmínek, narychlo, ale dost při smyslech, jsem je naklikala u mojí mamky, zatímco ona si hrála vedle mě s Honzíkem a on měl jeden z těch dní „nechci“. Ale! Je to tam :) Teď už není cesty zpět. Je to skvělý úlet! Náš první společný let.

Nemusíme ale jezdit daleko a s velkým rozpočtem. Už jsem slyšela argument „Nojo, já mít čas a peníze, tak taky cestuju!“

Taky nejsem strýček Skrblík (jako dítě jsem si taky přála takhle skočit šipku do hromady peněz – teď k tomu dodávám, že bych si u toho navíc nechtěla zlomit vaz). A pokud jde o čas, je asi vhodné stanovit si priority. Jako „cestování“ považuju i jednodenní výlet do Krušných hor. Vyjedeme třeba na Měděnec autobusem a pak se touláme zpět do údolí k Ohři půl dne po cestách i mimo ně. Honzík se cestou prospí, projde i pohraje (netřeba hřiště a hračky, ideální je les – tam je všechno, co může potřebovat), oba načichneme čerstvým vzduchem a domů se vracíme spokojení nade všecky meze. Takový výlet vyjde na 50 korun, pokud vezmeme vlastní sváču. Vždycky si říkám, kde jsou všichni rodiče s dětmi… Pro mě je tohle jako balzám na duši. Ráda nás občas hodím do situace, kterou nemůžu předem předvídat, a my si pak musíme prostě poradit. Zatáhnu do toho i Honzíka.


Na poslední cyklotour NKD po pár dnech, když jsem začala v autě více koukat kolem a „hledat“, sám hlásil „podívat do mapy“. (Ne, nepoužívám navigaci, ochudila bych se o mnohé zážitky i milé osoby, které poradí směr. Jednou jsem ji zapla v Olomouci a mezitím, co dotěrný hlas opakovaně hlásil „přepočítávám, otočte se do protisměru“ mi do okýnka radil jeden velký sympaťák a díky němu jsme hravě našli vytoužený cíl). Věděl, že teď se něco děje a byl součástí. Dopřál mi klid na rozmyšlení, zmáknul i několik kufrování, byl trpělivý a jediné, čím mě mohl „vyrušit“ byl požadavek na čůrání. A pokud zrovna trpělivý nebývá, trénuju svojí trpělivost já. Nebudu Vám jen mazat med kolem... úst. Jsou i náročné chvíle, někdy když táhnu všechno, pořád nás stěhuju, snažím se narvat do auta, batohu, autobusu, stále něco hledám v mapě už několik dní po sobě, ujedou mi nervy... říkám si - že se na to nevyprdneš. Navíc na cestách jsme spolu stále, takže vylézají na povrch všichni naši bubáci ze staré rozvrzané skříně. Ale máme šanci je spolu pěkně přeměnit na něco legračního, skoro jako v Harry Potterovi. Aby už v té skříni žádní zalezlí na příště nebyli. A nakonec se vracíme jako parťáci, protože jsem společně zase něco dalšího zmákli. Nikdy jsem rozhodnutí někam se vydat nelitovala, vždycky nás to posunulo kupředu a víc k sobě.

„Já vás znám, vy pořád někde chodíte“, říkala mi jednou jedna paní ve frontě v obchodě. No, tak to jsme my. Pořád někam chodíme. Šátek, ve kterém jsem nosila Honzíka jako maličkýho, jsme nechali přešít na nosítko a jsme volní. Limity máme jen v naší hlavě. Tak šup ven a.. chodit.

Krásné dny přeje Nelča


277 zobrazení