• Nelča

Jak jsem se zase uklidnila

Aktualizace: 11. kvě 2019


Mám před sebou velké sousto a zkusím ho rozdrobit na menší dílky, aby to bylo uchopitelné pro čtenáře i pro mě v budoucnu.

Dnes je to měsíc, co bydlíme v domečku, a já mám pocit, že i já i malý Honzík jsme tu tak nějak vnitřně vyrostli. A zklidnili se. Oba. I když to byla docela dřina. Změnilo se hodně a dost jsem pochopila. Budu teď psát jako někdo, kdo je zrovna teď ve svém nejstřednějším středu (teda aspoň takový mám dojem), klidnější než minimálně za poslední dva roky a půl a kdo má v sobě decku bílého vína (což pro mě nepitce stačí pro pookřání a navození pocitu blaha)…

Když jsem psala svůj první příspěvek odtud s názvem Náš nový domov, bylo to 4. února. Dnes, když píšu, je 4. března. Tehdy jsem měla dojem, že se sem nastěhujeme, během týdne tu vznikne revoluce a převrat v jednom, že do týdne smontuju všechny skříně a nábytky, vybalím, co vybalit jde, navrtám garnýže a kliky, záclony zkrátím a vyperu, uklidím vše okolo domu (naštěstí je to nekompromisně přimrzlé k zemi), vyrobím regály ve špajzu, mezitím budu úžasná a skvělá, nadšeně stíhat vařit v nové krásné kuchyni a vše bude jak ze žurnálu a … bude h o t o v o.

Jenže. Došlo k mnoha okolnostem, které mě dovedly k tomu, že je všechno v naprostém pořádku a v radosti, i když hotovo není. Chodím po domě a v každém koutku zkouším, jak to zní, když vyslovím slovo „domov“ nebo „tady jsme d o m a“. Je to možná groteskní, ale zároveň jako bych do každého toho koutku ten náš domov vdechovala.

První dny jsem chodila spát mezi druhou a třetí v noci. Každý volný čas (tedy když Honzík spinkal) jsem měla v ruce šroubovák nebo nosila krabice a zkoumala jejich obsah (mnohdy velmi překvapivý). Pak, ano, je to nečekané, přišel večer, když jsem začala klopýtat a nějak jaksi nebyla schopná. Byla jsem vyčerpaná. Vytratila se ze mě na chvíli ta počáteční radost. Byla jsem unavená, slabá a na malého sem tam štěkla (haf haf grr!) kvůli blbině. Střih.

Došlo k uvědomění, že tudy cesta nevede. Dostalo se mi i uklidnění, povzbuzení a nasměrování od jiné osoby (děkuji Lucii). A začala jsem znovu. Jinak. Cílem bylo dělat vše jen tehdy, když mě to baví. Což se po počátečním vyhoření projevovalo tak, že jsme nedělali na domě nic. Začaly slunečné dny a s Honzíkem jsme jezdili každý den do Krušných hor. Byla to paráda, oba jsme to potřebovali. Už jsem začínala mít pocit, že jsme se málem v novém domečku uvěznili. A tak jsme si popojeli o pár výškových metrů výš a dál a udělalo se nám lehko. To byl začátek. A protože píšu ve chvíli, kdy se cítím báječně, skvěle a nejlíp za .. no.. dlouhoou dobu, je nasnadě, že jsem došla vytoužené pohody.


Po snídani navrtáme s Honzíkem a s hudbou a za pohupování se v bocích jednu garnýž a slavnostně pověsíme záclonu a závěs. Plácnem si a máme radost. Jdeme ven, hrát si nebo něco jiného, co nás zase bude zrovna bavit. Po obědě vrtnem jednu kliku na vybraných dveřích a nadále pokračuje… pohoda. V celé euforii si možná předpřipravíme na smotnování nějaký kousek nábytku a když hrozí, že se jeden nebo druhý začneme mezi všemi těmi šroubky a návody ztrácet, bereme do zaječích a dáme si něco dobrého.


V tomhle rytmu jsme došli toho, že nám je zkrátka a dobře hezky. Ale tak moc, že jsem z toho uplně vedle. Přemýšlím, jestli se tu něco z toho všeho nového nevypařuje a nejedu na nějakých opiátech. Oba jsme spokojení. Je v nás takový nebývalý klid – ještě víc než dřív. Přijímám s radostí všechny nedodělávky a říkám si, kdy na ně asi tak přijde řada. Nemyslím na ně dnem i nocí a užívám si. Mám dojem, jako bych zase o kousek povylezla ven z toho kolotoče kolem nás. Ze systému, kde se sledují výsledky a výkony. Nikoliv prožitky. Sama sebe ani Honzíka nepoznávám. Zase zdokonalil své vyjadřování. Prostě si povídáme, jako bych měla vedle sebe rovnocenného parťáka. On večer v klidu usíná (a spí celou noc - tadá!). Já často s ním (a taky sním). Častěji než kdy dřív. A na rozdíl od minulosti už si nevyčítám, že jsem večer prospala místo toho, abych ho věnovala nějaké jiné činnosti. Když neusnu, dělám, co mě baví – ať už se věnuji šroubováku, knížce nebo meditaci, vše je v pořádku. Čas se zase zpomalil. A my se zase něco nového naučili.

Je to zároveň zvláštní, jak mi tohle došlo přesně měsíc po nastěhování. Nalila jsem si zmíněného vína, které jsem načala první večer tady, aniž mi předem došlo, že bylo načaté přesně měsíc. Navíc je dnes toho čtvrtého března, což znamená, že velký Honzík tu s námi „není“ dva a půl roku (uvozovky u „není“ asi chápete). Myslím na něj skoro nepřetržitě.

Aby to nebylo jen mé vypisování blaha, zkusím Vám předat můj recept, pokud zrovna v sobě klid nemáte.

- Především se uklidněte, že tam kde jste vás nedostal nikdo jiný, než vy sami. Každý krok a každé rozhodnutí. Což je povzbuzující. Zase jen my sami totiž můžeme svůj svět změnit.

- Přijde mi, že když potřebujeme zrychlit nějakou činnost nebo proces na maximum, musíme prvně zpomalit.

- Že u všeho musíme zůstat sami sebou.

- Že stále musíme být bdělí a nepřepínat na autopilota.

- Že je vhodné uvědomit si, co od života, tohoto dne, chvíle… chceme. A nelpět na tom, že bude něco dnes dokončeno. Tak moc se upínáme k tomu, že to bude hotové, že jsme zapomněli užívat si to, že na něčem můžeme pracovat. Že se můžeme učit. Zkoumat. Tvořit. Zabývat se detaily.

- Když se nám zdá, že naše děti snad zlobí, jsou roztěkané nebo jinak rozcentrované, podívejme se nejdřív na sebe, zda ten problém není v nás. Vypozorovala jsem, že pokud Honzík není úplně v pohodě, jsem to já, kdo má problém. A on to všechno jen zrcadlí. A zrcadlí to dřív, než si to já jsem schopna uvědomit.

Asi úplně nesouzním s tím, že „Cesta je cíl“. Cíl je cíl. A cesta zůstane cestou. Cílem ale je celé tohle období prožít v radosti. Protože pokud nejsme spokojeni tam, kde jsme dnes. Nebudeme schopni být šťastní ani po tom, co si splníme nějaký velký sen nebo vyděláme hromadu (nebo deset hromad) peněz. Docházím k tomu, že je dobré najít si pohodlí a radost za každých podmínek a nečekat na lepší. Protože nemusí nastat. Vím jaké to je, když se život mění z vteřiny na vteřinu. Právě proto lpěme na radosti v každém možném okamžiku. Uvelebme se třeba i v blátě. Protože pak skutečně mohou nastat i dny, které jsou těžké. Kdy se budeme muset snažit, všechno se bude zdát marné a šílené, přitažené za vlasy a zoufalé. Možná budeme brečet a nevědět kudy a kam. Nabydeme dojmu, že snad ani nemůže zítra vyjít slunce. Že není cesty ven a že bychom snad ani radši nabyli… Vím, jaké to je.

Ale pak zase vyjde slunce. Nádech. A uvědomění, co nám všechny ty dny přinesly. Budeme tady dál. Zase spokojení. A silnější.


Foto Petr Kotrlík

K tomu všemu, ano, vím, je to už dlouhé… Každý den a každou chvíli (ano, v těchto dnech skutečně každou chvíli) cítím vděk za to, že jsem, tam kde jsem. Nemám teď na mysli nový dům. Ale to, jak se cítím. Co dělám. Cítím nekonečnou vděčnost za každé mé předešlé rozhodnutí, které vedlo k tomu, že jsem přesně v této pozici. Největším zázrakem je pro mě malý Honzík. Když usne, dívám se na něj a děkuju mu, že je tady. Protože, jistě víte, jak to je. Když si přejeme mít rodinu, je na to vyhrazeno vždy jen pár dní v měsíci. Z těch pár dní se stane pár nádherných chvil a z toho jeden ten pravý okamžik. A my měli k dispozici jen ten jeden měsíc. Vzhledem ke všem okolnostem, kterými teď nebudu Vaše oko ani mysl zatěžovat tu byl pro nás jen ten jediný vhodný moment. A s vědomím toho, jak někdy dva zamilovaní a rodinychtiví lidé touží po potomkovi a ne a ne…. S tím vším si uvědomuji, jaký je to zázrak, radost a štěstí, že je tady.


Do toho byla moje milá švagrová (moc zdravím Zuzí) v Keni a zásobila nás fotografiemi a komentáři ze života tamních lidí. Uf. Uvědomuji si, v jakém luxusu žijeme a že díky tomu, že nemusíme každý den řešit, zda nám ulítla nebo neulítla střecha nad hlavou, která je podpírána pár klacky splácanými s kravským trusem, se mohu zajímat o to, jak se cítí moje duše. Protože máme pevnou střechu nad hlavou, špajz oplývá zásobami a mohu sedět a rozjímat nad nesmrtelností brouka…

Snad to není dnes moc pomatené.. Ale vnímám tolik pocitů naráz, že nevím, co bych :) Gratuluji a děkuji, pokud jste se pročetli až sem.

Hezký den přeje Nelča


314 zobrazení