• Nelča

Maminko, co je to láska?

Aktualizace: 11. kvě 2019


V pátek večer jsem se chystala na koncert The Beatles revivalu – Brouci Band. Jsou skvělí, úžasní, ukrutně sympatičtí a navíc mám na ně speciální vzpomínky spojené s naší svatbou. Hráli nám k mému nástupu Johnovo Imagine… Nádhera, co dodat…

A protože máme v autě mimo jiné jedno album Beatlesáků, rozhodla jsem se na ně naladit za poslední dva dny před koncertem. Tedy jedeme autem s Honzíčkem, posloucháme jejich písničky. Honzík: „Maminko, co to je? Co zpívá?“. A já: „To zpívá o dívce Michael, že jí má rád.“… Další písnička a znovu: „Maminko, o čem zpívá ten pán?“, „Honzíčku, zpívá o lásce.“. „Maminko, co je to o lásce?“

Tak. Snažím se najít slova. „Láska je, že máš někoho moc rád. A rád s ním trávíš čas. A máš ho rád, i když nemá zrovna svůj den…. a…“

Můj milý Honzíčku. Slovo láska lze shrnout jediným pohledem, anebo popsat tisíci slovy.

Zjišťuji, že je milion variant, jak odpovědět a vše je při vyslovení takové nějaké kostrbaté. Zaposlouchávám se do textů a moc mi nepomáhají v odpovědi. Zpívá se, co řekl on a co řekla ona a co on si myslel a co si myslela ona a co tedy on udělal a co pak udělala ona… To je asi trochu moc kličkaté na to, abych to vyprávěla dvouleté bytosti, která zná jen bezpodmínečnou lásku.

Honzík někdy povídá, že chodí za tatínkem „do boudičky“. Nevím, co mají kluci za boudičku. Ale říkám mu: „Honzíčku, až budeš zase mluvit s tatínkem, řekni mu, že ho maminka moc miluje…. A můžeš mu když tak říct, že Tě maminka zlobí nebo tak. Pověz mu všechno.“ Honzík: „Maminka mě nezlobí.“

Když nabírám na obrátkách, jsem nervózní…Jeho klasickou reakcí není jako u dospělých protiútok. Ale láska. „Maminko, miluji Tě. Seš moje láska. Maminko, uklidni se, všechno je v pořádku.“ Chce obejmout, pomazlit, pohladit. Odzbrojí mě mnohdy tak, že tím skončí můj hněv a připadám si jako hlupák. Jak je možné, že můžu podlehnout emocím a utrhnout se kvůli hlouposti na bytost, která je pro mě nejdůležitější na světě…


Foto Petr Kotrlík

A když si uvědomím, jaké projevy lásky a náklonnosti jsem od Honzíčka kdy dostala, byly naprosto čisté, průzračné, bezpodmínečné. Tahle bytost nepotřebuje vysvětlovat, co je to láska. Děti to ví líp, než my všichni přechytralí dospělí dohromady. Láska není za odměnu. Láska je. Nepotřebují slyšet co hodinu, že je milujeme. Potřebují to cítit. Neřeší tolik, co říkáme, jako co děláme.

Honzíkova otázka „co je to o lásce“ mě zaměstnala na celý další den… Odpověď můžeme hledat celý život. Krásné, ne?

Proč vlastně cítíme lásku. Má-li to za lubem chemie, co je spouštěčem? Většinou se zamilujeme do osoby, která je nám niterně blízká. Má podobné názory, postoje, zájmy, vyjadřování, styl, způsob života. Partnera si prý hledáme jako náhradu za první lásku našeho života – mámu. Je možné, že hledáme tedy odraz nás a našich rodičů?

Navíc… většinou nevíme předem o dané osobě všechny výše zmíněné věci. Nejprve ji vidíme. Líbí se nám. Když se mi líbí nějaký muž, nemůžu odtrhnout oči. Zkoumám hlas, rysy, úsměv, jiskru v očích, jak se na mě dívá a zda se zadívá na déle, než je běžné. Zprvu vnímám svými smysly. Jsem příjemně nervózní, chovám se možná najednou docela divně. Jsem schopná pak na takového muže myslet dnem i nocí, i když ho třeba znám jen „od oka“. Chce se mi tančit a jsem celá rozjařená. Co je tedy spouštěčem? Geometrie obličeje, postava, barva vlasů, očí, kůže? Nebo spolu hovoříme podvědomě srdcem? Nebo se naše duše poznaly – zrovna se potkaly po delší době a jsou vděčné za přítomnost té druhé? Já věřím tomu, že se odehrává mnohem více v tu chvíli v podvědomí. Více, než jsme schopni domyslet.

Když jsem poznala Honzíka, znala jsem velmi rychle i jeho příběh. Vnímala, jak moc je charizmatický a jak se dokáže dívat hluboko do očí. A, achjo, já tak ráda poslouchala jeho hlas… Nepoznala jsem krásnější mužský hlas do té doby, to si pamatuju. Zároveň jako bych ho už znala z dřívějška. A něco někde uvnitř mě k němu táhlo. Byla jsem zvědavá. Náhle jsem ho pohladila po tváři ve chvíli, kdy byl poblíž a sama sebe jsem tím překvapila. Přijali jsme to oba s úsměvem. Nebyli jsme ještě spolu, ale náhle jsme se se samozřejmostí políbili. A pak na sebe zůstali překvapeně koukat. Volali jsme si a vyprávěl mi, že se mu po mně stýská. Tak zvláštně, že prý tomu nerozumí. Nerozuměli jsme tomu vůbec rozumem, ale dělo se něco ukrutně silného, hlubokého uvnitř nás. Kus nás jako by už věděl, že k sobě patříme a kus se snažil upozorňovat na všechny překážky v realitě všedních dní. Dodnes se při těchto vzpomínkách musím smát. Na bitevním poli se střetnul rozum se srdcem. Naštěstí srdce zvítězilo.


Foto Ivo Dvořák, zdroj Na kole dětem

Během mnoha večerů za pecí v rakouském Kaunertalu a myšlenkách na tohohle muže jsem dospěla k tomu, že abychom mohli milovat – skutečně bezpodmínečně - milovat druhou bytost, je potřeba milovat sám sebe. Vážit si sebe. Být schopný být sám se sebou.

Když jsem poprvé odjela do Rakouska a ještě jsem ho neznala, užívala jsem si všechny tyhle večery – byla zima a byly dlouhé. Seděla jsem za pecí (do slova a do písmene), četla, pletla, sepisovala zážitky uplynulého dne, rozjímala a byla sama se sebou. A tam se zlomilo to, že mi se mnou bylo milo. Zase. Tak jak to bývalo, když jsem byla malá nebo mladší. Nevím, kdy a proč se to přerušilo. Chodila jsem po horách a milovala. Nepotřebovala jsem objekt zájmu, který bych opěvovala. Cítila jsem a dodnes cítím takové záplavy lásky, že někdy nevím, co s tím. Je to tak silné a úžasné, ale zároveň bych někde potřebovala pustit žilou nebo prožít slastné aaaach a ulevit si, jinak snad prasknu.

Domnívám se, že dokážeme-li být sami se sebou, potom víme, že nejsme s druhou bytostí proto, že jen nedokážeme být sami, ale skutečně proto, že se s ní cítíme dobře. Jestli mi rozumíte. Navíc jsme se s Honzíkem naučili tomu, že milovat neznamená druhou osobu vlastnit, ale přát jí jen to nejlepší.


Kaunertal

Když jsme se bavili o tom, že Honzík možná zemře, pevně mě držel a byl z toho zoufalý, protože věděl, že už by nebyl schopný dál zajišťovat mé štěstí. A opakoval mi, že nesmím zůstat sama. Že si zasloužím lásku a druhou osobu, o kterou se budu moct opřít. Nechtěla jsem o tom nikdy slyšet, oči se mi zalívaly slzami. Nechtěla jsem ani pomyslet na někoho jiného, ale jeho uklidňovala myšlenka, že je tu pro mě někde někdo další. Dokonce se snažil přemýšlet o osobě, která by se ke mně hodila… To je láska. Nejde slovy popsat, jak moc mi tu chybí. Jak moc mi pomáhá, že vím, že si přál, abych nebyla sama. Kolik klidu mi dodává myšlenka, že už ho netrápí jeho tělo. Že už nikdo nezavede do jeho žíly další kanylu, epidurální katetr do míchy, nepoužije na jeho tělo znovu skalpel. Že už nemusí poslouchat zprávy o postupující nemoci a znovu a znovu se s tím vyrovnávat. Už je v bezpečí… To je láska. Nebo možná spíš jedna z miliónů jejích podob. Jsem navždy vděčná, že jsem tohle mohla zažít a dále cítím lásku všude kolem sebe.


Foto Ivo Dvořák

A myslete si, že mi ze všeho třeba hráblo, ale cítím dál i jeho lásku. Jako by láska stála nad vším časem a prostorem. Láska prostě je.

Lásky-plné dny přeje Nelča


0 zobrazení