• Nelča

Vděčnost

Aktualizace: 11. kvě 2019


Vděčnost… včera večer jsem byla na józe. Jako každý čtvrtek. Cvičím pravidelně rok a půl a je to pozitivně znát. Na těle i na duchu. Pomáhá mi zklidnit se i po hektičtějším dni. Mám hodinu úplně sama pro sebe. Hodinu vnímám jen sebe. Své tělo. Svůj dech. Své myšlenky, které mě v tu chvíli však netrápí, jen proplouvají. Je to trochu jak taková aktivní meditace. A jako bonus, vždy na konci všichni skončíme asi na deset minut pod dekou, s příjemnou hudbou, někdy s lávovými kameny předem nahřátými a přiloženými na určité čakře nebo námi vybraném místě. Tady poprvé jsem zažívala, nebo spíš si konečně uvědomovala slastné pocity odpoutání se od všeho a všech. Jen jsem a mé tělo je tak lehké. Mysl volná a lítá se, kde se jí zamane. Poměrně brzy jsem se při těchto krátkých meditacích začala potkávat s Honzou na našem oblíbeném místě. Pokaždé přišel jinak. Pokaždé mi přinesl jiný vzkaz nebo pocity. Ale moc jsem tomu nedůvěřovala. Mám totiž extrémně bujnou fantazii a měla jsem dojem, že si všechno vymýšlím. Postupně jsem ale došla k tomu, že zas takový pohádkář nejsem. Ale o tomhle asi jindy v jiném článku. To by bylo pak strašně hodně moc dlouhý…


Včera jsem si tak odpočívala tedy zase po hodině jógy. Hezky pod dekou, lávový kámen přiložený na třetím oku. Zrovna jsem zase prožívala nesmírně uklidňující chvíle s velkým Honzíkem. To všechno po krásném dni, kdy jsme byli s malým Honzíkem druhý den po sobě na horách v nádherném slunném a mrazivém počasí. Včera měl poprvé lyže. Řekl si o ně. „Maminko, chci lyžovat.“, říkal. A šlo mu to skvěle. Vůbec jsem nečekala, že se udrží, když se rozjedou, že bude schopný držet tělo, být pevný a celou dobu při dobré náladě. Tak moc ho to bavilo.


Pak po sváče, kterou jsme slupli na předním sedadle našeho bělouše, spinkal u mě na zádech pod bundou v nosítku na procházce. Tohle zbožňuju už od doby, co se narodil. Když spí a já se brouzdám krajinou. Prošlapávala jsem se sněhem zavátou cestou, sluníčko hřálo, už začíná mít sílu. Přitom mrzlo a Honzík mi spokojeně funěl za krkem. Vždycky si říkám, kde jsou Ti ostatní rodiče s dětmi, moc to doporučuji. Odpočinu si, i když jdu. Vychutnám si vždy přítomnost malého, ale zároveň mám dost prostoru pro rozvinutí svých myšlenek a dojímání se nad krásou kolem sebe…


Odpoledne jsme si upekli doma housky a pak přišla moje mamka a já jela na zmíněnou jógu. Na konci hodiny, když je po cvičení i odpočinku, se ještě jednou nadechujeme a pak děkujeme sami sobě. Včera jsem si jako vždy přiložila naposledy ruce na obličej. A ucítila jsem nesmírný (vesmírný) vděk.

Tak hluboký, že jsem měla pocit, že miluji všechno a všechny.

Vděk za to, že tu můžu být a prožívat takové dny.

Že mám malého Honzíka, který je tu se mnou a už mě tolik naučil.

Že mám velkého Honzu navždy u sebe v srdci a můžu za ním chodit, vždycky mě tak krásně uklidní a dojme (i kdybych si to vymýšlela).

Že můžu používat své tělo, které je zdravé a plně funkční ke všemu, co se mi jen zamane.

Že začínám být schopná nádherně uvolňovat svou mysl a naslouchat si. A nestydět se za to. Čím víc si dovoluji vnitřnímu hlasu důvěřovat, tím lépe mu rozumím, je zřetelnější a tím lépe se cítím.

Vděk za to, že dokážu cítit bezpodmínečnou lásku snad k celému vesmíru.

Vděk za to, že mi do života vstupují úžasní lidé, kteří mě inspirují a motivují v mé cestě.

Vděk za to, že jsem tady a teď. Cítím, že jsem tam, kde mám být. Dnes jsem ve svém středu. Sama se sebou v souladu.

Děkuji za tuhle zkušenost. Nelča


Za fotografii děkuji Petru Kotrlíkovi


154 zobrazení