• Nelča

Co kdyby...


Nemůžu se zbavit dojmu, že se Honzík objevil v mém životě, aby mi splnil všechna dětská a holčičí přání. Je toho celý seznam. A k tomu mi navíc naše setkání přineslo tolik poznání, tolik uvědomění a tolik ponaučení. Jsem tak moc vděčná…

Budu-li u přání, přála jsem si opravdového mužského, přála jsem si cítit se vedle takového muže jako žena , mít s ním miminko, pocit bezpečí a ochrany, pocit nepodmíněné lásky, kdy pro to, aby mě takový muž miloval, nepotřebovala bych nic víc, než být sama sebou. Dal mi domov na vysněném místě, vytoužené houpací křeslo a asi tak tunu vlny na mé pletení. Kdyby věděl, že začnu i šít, asi bychom se nevešli do domu. Věnoval pozornost každému detailu toho, co jsem kdy řekla. A tím vším i mě dělal lepším člověkem. Tolik mě naučil. Bylo to jistě vzájemné, což mě naplňuje elánem a hrdostí.


Snažím se žít v „tady a teď“. Malý Honzík mi v tom dost pomáhá – děti prostě jsou teď a tady. Když něco chtějí, tak teď, ne potom, až bude čas. Ne tam, kde to bude příhodnější, prostě tady. Nicméně, jako každý smrtelník brouzdám myšlenkami po celé své krajině mysli. A tak se stane, že řeším, jaké by to bylo, kdyby…

- chom se nepotkali

- chom neměli malého Honzíčka

- se uzdravil a byli jsme tu spolu všichni tři a žili naše sny

- nikdy nebyl nemocný

- a další varianty těchto kombinací nebo další kdyby…

Kdybychom měli dát všechny prostředky za to, že by byl zdravý, on se uzdravil a my žili třeba v maringotce (možná i jednoho koníka pohublého bychom měli, aby nás sem tam někam dotáhl), vím, že bychom dokázali být šťastní.

Otázkou je, zda by to tak bylo i v případě bez té zkušenosti s nemocí. Zda bychom byli dostatečně vědomí a vděční za ty drobné maličkosti každého dne. Běžně totiž používáme naše tělo tak nějak automaticky. Když slouží, neuvědomujeme si, jak citlivý a důmyslný je to stroj. A z této liknavosti nás probere až situace, že některá z komponent našeho stroje vypoví službu. Pak buď kopeme kolem sebe, kdo že za to může, nebo jdeme do sebe a zjišťujeme, že si svůj život tvoříme sami.

Nic není náhodou. Nevěřím na náhody, neboť by byl můj život až příliš velká náhoda. Ale věřím na to, že každý máme cestu svého srdce a jdeme-li touto cestou, což většinou znamená, že si ji velmi pracně vyšlapáváme sami, dojdeme stavu, že jsme spokojení ve svém tady a teď. To zažívám. Někdy se z toho vycentruji různými okolnostmi. Zakopávám, dávám si na nos, nestačí mi namočit se do bláta jednou, ale potřebuji to opakovaně, abych se příště vyhnula (jestli někdy). Každopádně mám pocit, že mám dobrý směr. V mém středu je klid a mír. A očekávání nového dobrodružství.

Někdy mám dojem, jako bych už cítila, co bude dál. Ale jsou to tak jemné nuance, je to ten jemnohmotný svět, který se těžko zachycuje slovy a lze ho u druhého pochopit jen pomocí soucitu. Nacítěním se. Nedávno mi přišla informace, že mám-li lépe rozpoznávat tento jemnohmotný svět, je potřeba přinést i do reálného každodenního života lehkost (díky, Lucie). Nelpět na tom, aby už bylo vše hotové, srovnané a vyřízené. Za každou cenu. Naopak dělat vše s radostí, i kdyby to mělo trvat násobně déle. Cílem není mít odškrtaný seznam a ruce plné mozoulů, tělo olepené potem a v krku cítit příchuť krve. Cílem je dělat vše v ten správný čas, tedy když nám to činí radost, jen záříme a tak i naše okolí se cítí v naší blízkosti příjemně. Já vím, budete namítat, že to prostě není možné a takové ty argumenty.

Zkuste si, prosím, ale představit, jaký by byl svět. Náš nynější svět je až příliš zaměřen na výkon. Ale dopřejme si aspoň někdy nebo alespoň v něčem udělat výjimku a řídit se vlastním tempe(ramente)m. Uspořádejme drobné, delší až věčné karnevaly dobré nálady a buďme vděční za všechny klacky pod nohami na naší cestě. Dávají nám možnost naučit se létat.

Krásné dny přeje Nelča

PS: slibuji, že příště zkusím napsat něco praktičtějšího :)



0 zobrazení