• Nelča

Jak si najít práci snů

Aktualizace: 11. kvě 2019


Jak si najít práci nebo třeba jen brigádu snů? Prostě si o ní řekněte. Mám takový návod. Je to teda čistě moje zkušenost, ale i z pohledu logiky na tom něco je. Uvedu na příkladech.

Příklad jedna.

Je konec srpna, začátek září a já se poohlížím po brigádě od začátku dalšího semestru na VŠ. Brousím po všech možných inzerátech a nabídkách práce. Mám připravený životopis, neboli sívíčko a odpovídám na každý alespoň trošku myslitelný inzerát. Sumasumárum to byla odpověď na dobrých 20 – 30 částečných úvazků či brigád.

Výsledek – jedna pozice s odřenýma ušima, kterou nakonec odmítám a vracím se zpět na dosavadní brigádu v penzijním fondu.

Příklad dva.

Další rok to beru z druhé stránky. Co bych si tak přála dělat? Kde by mě to bavilo? Kam mě srdce táhne? Takové otázky si kladu. Vychází mi z toho dvě varianty. Stále je ještě doba denního studia, takže by se hodily částečné úvazky.

Jeden e-mail posílám pánovi, který nám párkrát vyprávěl o své praxi na hodinách sportovního marketingu. Proč právě tam? To by bylo skvělý dělat to, co vyprávěl. Kreativita, žádná rutina a navíc ta esence sportu v tom. Úplně mě to nadchlo!

Druhý e-mail posílám do nejmenovaného sportu s outdoorovým vybavením. Proč? Protože tam prodávají to, co je mi blízké, v čem se můžu vyznat. Navíc tam budou chodit fajn lidi a pracovat sportovně založení kolegové.

Výsledek - obě pozice klapnou. Přesně tak, jak jsem si přála, jak jsem potřebovala a jak jsem si řekla. Dokonce první dva měsíce zvládám školu i obě brigády, ale postupem času zůstávám jen u toho sportovního marketingu.

Příklad tři.

Mám zrovna nápad, že bych o prázdninách jela pracovat do Kanady. A tak koukám na internetu. Co tam budu dělat? Třeba aupair, napadá mě, a tak si googluju a velmi rychle najdu webové stránky, kde se jde zaregistrovat a zdarma mít jakýsi profil, ačkoliv s omezenými možnostmi oproti placenému. Pilně ho vytuním, přidám fotky. Jiné než na kole, na skále, na koni, zaseklá mačkami na ledu a podobně nemám (čímž se dost odlišuji od ostatních na fotkách ozdobených hezkým milým úsměvem a ideálně s dítětem v náručí), a tak je tam nahrávám. Podle svých požadavků mi z vyhledávání vychází jedna zajímavá rodina. Oslovím je. Vypadají sportovně, žijí na krásném místě v nádherném domě v údolí pod horami.

Výsledek – po pár mailech je jasné, že tam jedu. Vychází mi vstříc ve všech přáních, sedíme si lidsky, koníčky, stylem. A tak za pár měsíců koncem června odlétám i se svým horským kolem do Pembertonu v Britské Kolumbii. Ač jsem četla různé příběhy o tom, jak to může být riskantní a nevypočitatelné s rodinou či místem, kam na blind jedete, nemám tu zkušenost. Udělala jsem, jak jsem cítila. A bylo to jedním slovem skvělé. Úžasná rodina, báječné holčičky (2 a 4 roky) na hlídání, se kterými jsem každý den jezdila na kole k jezeru či na hřiště. Mimo to jsem pracovala na zahradě. Jezdila na kole po místních single trailech (uf, byly fakt neskutečně těžký), potkávala medvědy, užívala hory a nakonec jsem si pobyt v Kanadě prodloužila o pobyt a práci na farmě (kde jsem opět kápla na úžasné lidi a přátele, se kterými jsem v kontaktu dodnes). Pobyt v Kanadě završila cestováním s českou a kanadskou kamarádkou a domů odjížděla zcela omámená, nabytá a plná důvěry v sebe sama.


Příklad čtyři.

Zrovna jsem dodělala školu a nevím přesně, co chci dál. Končím se sportovním marketingem, už nechci být v Praze. Takže si dávám požadavky – práce na horách v Norsku nebo v Rakousku. Asi penzion – uklízení. Vyčistím si hlavu, když budu dělat rukama.

Možností nacházím spoustu, je toho plný internet. Ale oslovím jen ty nabídky, které plně korespondují s tím, co chci ohledně pracovní náplně, poměru práce a volného času, místa. Poprvé volám Čechovi (neumím totiž německy), který vlastní penzion pod Gross Glocknerem a s nadšením vyprávím svou touhu pracovat na minimálně zimní sezonu na horách. Vychází mi vstříc, dokonce díky mému nadšení odmítá pro něj optimálnější řešení s někým jiným. Jediné co mi moc nevyhovuje, je nástup až za měsíc.

Podruhé. Ve stejný den ještě telefonuji s Norem. Má pro mě práci, nebyl by problém, ale bojí se, že práce jen u něj na částečný úvazek mě neuživí tolik, abych tam v okolí i pohodlně bydlela a měla se dobře. Sám se snaží mi sehnat dodatečnou práci u jeho známých, ale nevychází to. Napotřetí mám kontakt od kamarádky (Zuzí, navždy jsem vděčná!). Majitel rodinného penzionu v Kaunertalu hledá někoho na zimu. Nádherné méně profláklé místo, vypadá to pohádkově. Píšu si s budoucím šéfem a jsem až zaskočena, jak to vypadá jednoduše. Ačkoliv je to v Rakousku, stačí mu angličtina. Neustále mě ujišťuje o tom, že na lyžování a snowboard a hory bude času dost. A že můžu přijet klidně hned.

Výsledek – sice jsem nejdříve odmítla třetí variantu (připadala jsem si na obtíž s vědomím toho, že německy umím tak leda pozdravit), ale nakonec po dalším ujišťování majitelem, že je všechno „no problém“ balím kufry a jedu během pár dní do Kaunertalu. Jak úžasné to bylo a obrátilo to můj život správným směrem, jste už možná někde četli, pokud jste maličko brousili po tomto blogu, mém cestovním blogu nebo četli Honzíkovu knížku.

Příklad pět.

Protože jsem se vrátila do Čech a zároveň se přestěhovala z rodné Kadaně do Písku k Honzíkovi, sháním práci. Zaprvé rozjíždím svůj „pletací business“, jak tomu říkám a daří se mi hezky přivydělat tím, co mě baví. A zadruhé kontaktuji místní českou firmu, která vyrábí sportovní oblečení. Zní to ideálně. Po delší době se mi dostává pozitivní odpovědi a po pohovoru v kavárně to všechno skutečně klapne. Jsem tam, kde jsem chtěla být. Bohužel tahle práce nakonec má špatný (i když vlastně dobrý) konec. Protože majitel firmy je nadšený tím, co umím a jak se ke všemu stavím, ale nerozumím si s ním jako s člověkem tak pro mě zásadně, že bych tam nebyla spokojená, odcházím dřív, než nastoupím oficiálně. Jsem ale za ten měsíc zase o mnoho chytřejší, než dřív. Zase zkušenost.

Příklad šest.

Nebylo by dobré pracovat z domova? Už mě nějak přestalo bavit někam chodit… K našemu štěstí bydlela v Písku v naší ulici skvělá paní, která mě mohla zaměstnat z domova. Role se chopil i Honzík, který ji zanesl náš domácký kváskový chléb a řekl jí, že má doma někoho, kdo by se jí mohl hodit na výpomoc. Lidsky jsme si měly blízko a pro práci jsem si chodila ob dva domy v pantoflích. Dodnes jsem ji vděčná, protože to bylo pro nás s Honzíkem to nejoptimálnější řešení vzhledem k tomu, že jsme často cestovali, nebo když pobýval v nemocnici po operacích. Mohla jsem prostě vypnout, neřešit kolik mám dovolené a být s Honzíkem, jak jsem si přála. (Díky, Gábi!)

Zkrátka a dobře. Chcete-li práci svých snů, nabídněte se! Uvědomte si, by se líbilo Vám, ne co na Vás zbude. Rozhlaste to i svému okolí, protože síť přátel a jejich kontaktů je prakticky nekonečná. Nabídněte se,i když zrovna nikoho nehledají. Vaše touha a vynaložená energie je tolik cítit, že předčí všechny ostatní uchazeče, kteří kdy firmu oslovili s tím, že je to „docela ucházející“. I kdyby to nevyšlo hned, kdykoliv budou někoho potřebovat, jistojistě se ozvou. Vy tam totiž chcete a to všemu dává úplně jiný náboj. Je zřejmé, že se budete snažit, bude Vás to bavit a bude za vámi vidět skvěle odvedená práce. Netřeba se přetrhnout. Jen dělejte to, jak to nejlíp v tu chvíli umíte. Mám to vyzkoušeno.

Přej krásné dny! Nelča


0 zobrazení