• Nelča

Náš nový domov

Aktualizace: 11. kvě 2019


Tohle se stalo asi před deseti lety… Vládla zima, krajina v okolí stolové hory Úhoště, která se tyčí nad Kadaní, byla pod sněhem. Navštěvovala jsem druhý ročník vysoké školy, mojí sestře bylo deset. Šly jsme na procházku na zmíněnou Úhošť. Seděly na jižním svahu hory a dívaly se na krajinu kolem. Na kopečky Doupovských hor. Na vesničku Úhošťany pod námi. Bylo to tak krásné. Bylo to tak dokonalé, až mě to zaskočilo. Něco uvnitř mě se hnulo. Pamatuji si ten pocit. „Vandí, tady v Úhošťanech bych chtěla jednou žít. To by bylo…“, říkám sestře. Přitakává, pokračujeme v cestě. Scházíme dolů na úpatí a až do Úhošťan. Vanda už je dost uchozená, a tak volíme nejkratší cestu zpět domů do Kadaně. Procházíme kolem místa s cedulí„Na prodej, 2000 metrů“ a telefonní číslo, které jsem si tenkrát uložila do telefonu a mám ho dodnes. Ta parcela se mi tak líbila. Celé to bylo zvláštní. Neměla jsem ani korunu na to, abych mohla pořizovat cokoliv. Přesto jsem si číslo uložila.

-- Střih --

Duben 2015…

Sedíme s Honzíkem doma v Písku v domečku, který před asi dvěma lety dostavěl. Hladím si bříško, kde se choulí náš malý Honzík. Domlouváme se na tom, že už nebude chodit do práce. Po další kontrole na onkologii další nález. Další operace na horizontu našich dní. Honzík si ale přeje být užitečný a chce si splnit svůj velký sen. Jako milovník kávy mít vlastní kavárnu. Rozhodl se prozatím oslovit nějakou jinou s nabídkou výpomoci. Mně se občas do mysli vkrádají myšlenky, že bychom měli jeho kavárnu v Kadani a tam na té mé oblíbené parcele s velkými hrušněmi (která je stále k mání, jen rozdělena na dvě) domeček. Nikdy jsem však o té parcele ani o mých neodbytných myšlenkách nemluvila, trochu jsem se za ně styděla. Měli jsme přeci všechno tady, v Písku…

-- Střih --

Květen 2015…

Jedeme domů autem a Honzík najednou povídá: „Nelinko, mám pro nás takový velký projekt“. Věřte mi, nebo ne, věděla jsem, co řekne. Nerozumím tomu dodnes, ale prostě jsem to věděla. Nicméně jsem poslouchala dál. „Že bychom tady prodaly náš domeček a koupili tu parcelu v Úhošťanech, co jsme jeli okolo na kole a tam postavili nový. No a u Tvojí mamky v domě bychom mohli dole udělat kavárnu. Co myslíš?“. „Jak jsi tohle věděl?“, povídám mu. A jak jsem to věděla já, ptám se sama sebe.

-- Střih --

4. února 2018

Sedím tady v domečku. V Úhošťanech. Na té parcele, co mám telefonní číslo. Dnes tu budeme poprvé spát. Upíjím víno z lahve, které jsem dostala na křtu Honzovy knížky, ještě jsem nenašla skleničky. Celý večer tahám a vybaluji krabice, které jsme balili ještě s Honzíkem a jeho mamkou. Je to dva a půl roku, co jsme neměli většinu našich věcí kde vybalit. V jednom z pokojů spinká náš malý Honzík a ten velký Honzík věřím, že se dívá shora a usmívá se. Říkal mi, ať ten domeček postavím, i kdyby tu nebyl. V rukou prohlížím důvěrně známé hrníčky z keramiky. Už jsem na ně skoro zapomněla. Rozpomínám se na naše staré dobré „doma“. Nevím, jak přesně popsat všechny pocity…

Je mi smutno, protože jsme tady chtěli být spolu.

Je mi krásně, protože máme náš vysněný domov.

Je mi trochu ouzko, jestli to tady všechno zmáknu zařídit.

Je mi tak dobře u srdce, cítím klid.

Jsem vděčná Honzíkovi, že nám zařídil tak pohodlný život. Tak moc to všechno ulehčuje.

Jsem hrdá na nás s malým, jak jsme to do dnešního dne všechno spolu zmákli.

Je toho tolik. A tak mi chybí. A tak moc vím, že se budeme mít tady dobře. Tečou mi slzy po tvářích a asi skoro cítím, že mě objímá… Všechno je v pořádku.

Vím to, jen je těch pocitů tolik, že se v tom zrovna v tuhle chvíli ztrácím. Nemá smysl vysilovat se myšlenkami, zda to mělo být všechno jinak. Důvěřuji tomu, že je to takhle správně. Láska je věčná. Napříč všemi časy i prostory. Něco starého se uzavírá a přichází nové. Stále ale nevím, proč pro mě bylo tohle místo už tenkrát důležité a proč Honzík sám bez vědomí o čemkoli přesunul náš domov právě sem… Asi se nám to všechno časem ještě vyjasní. Přeji Vám mnoho splněných přání, dobrých znamení a lásky. Nelča



682 zobrazení