• Nelča

Dva roky poté...



Psáno 4. září 2017

​Jak moc se člověk může změnit po tom, co svět v jeho náručí opustí milovaná bytost. A jak velký kotrmelec zažívá člověk po narození miminka.. A co když to jde obojí po sobě v krátké době několika týdnů...? Za poslední roky jsem hodně přehodnocovala, ale ty dva roky od Honzíkovy smrti a Honzíčkova narození jsou jako absolutní smršť. Bylo by jednodušší vyjmenovat to, co jsem nepřehodnotila. Jestli něco takového zbylo. S několika lidmi se společné cesty rozdělily, s dalšími novými zase spojily. Mnoho přátel zůstalo a potkáme-li se, vždy se společně zasmějeme a dokážeme si pomoci. Jsem nesmírně vděčná za naši rodinu, obě. I Rapantovi i Bickovi. Vím, že při nás s malým Honzíkem budou vždy stát. Jsou tu pokaždé, když potřebujeme. A jsme tu i my pro ně. Jsme obklopení samými dobrými lidmi. Děkuji za to. A děkuji malému každý den za to, že je. A že si mě vybral za mámu. A že si Honzu vybral za tátu. Nikdy jsem to nechápala – děti vždy byly kolem mě a já je měla moc ráda. Ale tu magii mezi mámou a dítětem jsem pochopila až po příchodu malého Honzíka. Je to všechno zázrak, pro který nemám slova. Je to absolutní láska a radost a naplnění. Je to to nejkrásnější, co se mi mohlo stát. Ano, je to intenzivní po všech stránkách. Asi tak dva roky jsem prakticky nespala v kuse celou noc a každý večer padám do postele a sotva dopadnu, jsem jak v komatu. Aspoň na chvíli. A je to v pořádku. Všechno za to stojí a neměnila bych. Cítím, že v mnoha ohledech jdu jaksi proti proudu, jinak, než většina a působím možná „divně“. Asi je být jinou mým posláním. Já už nemůžu zpět. Honzík je stále s námi. Tohle už docela dobře vím. A když malinký Honzík řekne zcela vědomě slova „milujeme tatínka“, skutečně ví, o kom mluví a co to znamená .... několikrát za den lásku projeví mně... dokáže vyhodnotit situaci a pomoci druhému... a asi jako každé dítě se dokáže pěkně vyvztekat. A já se u toho všeho učím každý den. Teď zrovna bydlíme u mojí mamky v malém bytě, tak na „chvíli“, než dostavíme domeček, který jsme s Honzou naplánovali. Mimo to, že je moje mamka naprosto úžasná bytost a určitě se mnou souhlasí, že si to užíváme, říkám si někdy, že možná jsem blázen, že stavím dům pro dva. Ale vnitřně tuším, že to tak není napořád. Přála bych si, aby nám byl jednou „malý“, i když si to vůbec ani trochu nedovedu představit a při těchto slovech se mi kulí slzy po tváři. Jděme za svým srdcem. Milujme sami sebe nejvíc, neboť jak můžeme rozdávat něco, čím nejsme sami nasyceni. Naučme se být sami se sebou a neplaťme jiným za to, že nás baví. Nevzdávejme se výchovy a vzdělávání našich dětí. Věnujme lásku našim blízkým, i když už se o sebe nedokáží postarat. Mluvme s nimi, buďme tu pro ně. Neodsouvejme smrt za zdi nemocnic. Smrt není konec. Sama se na ni jednou, až přijde čas, těším. Bude to jízda! Ale teď chci žít! Žijme doopravdy. Tady. Teď. PS: slibovala jsem ještě jednu Honzíkovu knížku. Všechno má svůj čas. A myslím, že ten slib splním. PSS: díky, pokud jste dočetli, já tahle slova už dlouho potřebovala sdílet nějak šířeji. KRÁSNÉ DRUHÉ NAROZENINY TAM NA DRUHÉM BŘEHU...


484 zobrazení