Jmenuji se Nela Bicková. Jsem maminka chlapečka, kterému každý večer před spaním šeptám do ouška:

„Děkuju, Honzíčku, že jsi.“

Vyrůstala jsem s dalšími třemi sourozenci v rodině, kde láska a vzájemná pomoc byla na prvním místě. O tátu jsem přišla, když mi bylo tři a půl, ale všechnu podporu a péči mi vynahradila moje babička. Navždy obdivuji svojí mamku, která všechno zmákla s námi všemi na krku.. Jako dítě jsem si často sama někde v koutku snila a představovala. Měla jsem ráda svůj svět.

Před několika lety jsem měla čerstvý titul a práci ve sportovním marketingu, vše to docela ideálně zapadalo do rádoby předepsaného scénáře mladého úspěšného člověka..

Až na to, že to se mnou ani trochu nerezonovalo, a tak jsem se rozhodla odjet pryč, abych přišla na to, co mi bude nejvíce chybět

.

 

 

 

 

 

 

 

 

Po pár výšlapech blíž do oblak bylo vše jasnější. A když jsem zjistila, že se můžu mít ráda,  že se na sebe mohu spolehnout, když jsem si začala sama sebe vážit, osud mi seslal báječného Honzu. Muže, který od základu změnil můj život. Se kterým cítím, že už navždy budeme jedno. Muže, který byl tak šlechetný, že pochopil a žil tu skutečnost, že láska neznamená někoho vlastnit, nýbrž přát milované bytosti jen to nejlepší. Že život se žije dnes, a ne zítra. Laskavý, vnímavý, jemný a zároveň ten nejmužštější chlap, co jsem kdy potkala.

 

Rok po našem setkání jsme měli svatbu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tento rok si pamatuji takřka den po dni. Jako by se čas zastavil. A jeden rok náhle trval snad deset let. Jakoby vesmír říkal – buďte, žijte. Užívejte. A my naslouchali a užívali si jeden druhého plnými doušky.

Náš syn vznikl v jediný možný okamžik.

V době, kdy měl Honza „čas“ vydechnout od léčby rakoviny, se kterou se potýkal už několik let. Tou dobou měl už nohu amputovanou nad kolenem. Přesto se nejevil, že by měl snad nějaký handicap. Na kole jezdil doslova levou zadní a svým přístupem k životu inspiroval, koho potkal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Honzík zemřel přesně tři měsíce po naší svatbě.

Společně s jeho rodiči jsem ho pevně svírala v náručí. A zároveň vnímala, jak naše miminko klidně spinká u mě v bříšku, jako by bylo vše v pořádku. Jako by to bylo předem domluveno.

Jeho odchod byl mnohem drsnější, než jsem si kdy mohla myslet.. Ale všemu navzdory rozhodla jsem se svůj život žít dál. Zvládnout to. Užívat si každého rána, každé chvíle. Děkovat za všechny zdánlivé maličkosti, které nás denně obklopují. Protože si často uvědomíme jejich důležitost, až když jsou nenávratně pryč. A když přijdou těžké dny, přijímám je s pokorou a přemýšlím, co se tím mám naučit.

Žiju pro našeho malého Honzíka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme kolem sebe samé dobré lidi. A vím, že mnoho lidí na nás třeba jen myslí a podporuje na dálku. A já tu podporu cítím a jsem nesmírně vděčná. Máme úžasnou rodinu, která je tu pro nás, kdykoliv si jen zamaneme.

Honza napsal knížku, jmenuje se Moje cesta na kole dětem. Vydala jsem ji po jeho smrti díky podpoře desítek skvělých lidí, kteří přispěli na její vydání.

A podle reakcí mnohých čtenářů vím, že stojí za přečtení.

Moc Vám ji doporučuji. Navíc Tím podpoříte dobrou věc.

Vše má svůj čas a já cítím, že ve mně dozrává myšlenka napsat další knížku. Vlastně jsem v bodě, kdy už není cesty zpět. Kdybych to neudělala, zklamala bych sama sebe. A tak si fandím.

 

Přála bych si sdílet náš příběh a inspirovat Vás v cestě za svým srdcem…

Mimo to se ráda potuluju s malým Honzíkem přírodou přes hory a doly, jezdím na kole, lezu, plavu, běžím.. prostě cokoliv spojeného s pohybem v přírodě. Hraju na piáno, kytaru a flétnu. Jóguju. Šiju, pletu a tvořím rukama. Učím se a sbírám bylinky. Mluvím s lidmi a naslouchám jejich příběhům. A miluji život.

Každý den obdivuji náš svět, tuhle úžasnou planetu, kde můžeme tvořit a inspirovat jeden druhého navzájem. Jen si představte, co dokážeme, půjdeme-li všichni za svým srdcem sami se sebou v souladu. 

Krásné dny přejí Nelča a malý Honzík.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odkazy na další moje stopy na internetu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  Čapka dle vlastního přání              Ze srdce doporučuji přečíst           Moje zápisky z cest

Honza Bicek, Jan Bicek, kniha, moje cesta na kole dětem
čapka, čepice, podle přání
Nela Bicková, Jan Bicek, capkynacestach, zápisky z cest

© 2018 Nela Bicková 

Webová stránka obsahuje mimojiné fotografie Iva Dvořáka a Petra Kotrlíka